Poslední tango v Paříži

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

No, tohle je ten typ filmu u kterého sice vůbec netuším o čem to bylo (respektive mělo být), ale vůbec mi to nevadí protože mu tak nějak po svém rozumím... Osobně myslím, že by se to obešlo i bez těch sexuálních scén-tím spíš, že dnes už vyznívají více než provokativně a dráždivě spíše vyčpěle.......... Mám trochu obavu abych taky jednou neskončil jako Paul :/ (24.05.2017)

Kdybych žil v době vzniku film, víc než téma by mě pobouřil špatně natočený film. Vlastně blbě napsaný scénář, ale Bertolucci to odnese stejně. Tango staví na provokativních scénách dvou neznámých lidí scházejících se na neutrální půdě. Tento námět má obrovský potenciál, ale Bernardovi se „podařilo“ vytěžit pouhé minimum. Když se snaží svým odporně plochým postavám vtisknout duši nějakými rádoby zajímavými rozhovory, a nahlédnout tak do jejich minulosti, vysvětlit motivace a nečinit z nich jen tvory toužící ukojit své živočišné pudy, na povrch vyplave jedna skutečnost – Bertolucci je špatný scénárista, dialogy jsou prázdné, chybí cit pro gradaci (v důsledku to znamená, že se houpáme na té nejspodnější vlně „napětí“) a nějakou atmosféru aby divák lupou hledal. Brando hraje s přehledem, Maria Schneider má oku lahodící postavu a její filmový přítel je líbeznou karikaturou na všechny ambiciózní umělce. Nejzajímavější jsou situace, kdy jsou Paul s Jeanne spolu a rázně si užívají izolovaného života. Jenže těch je na celý film až k pláči málo. Jedinou scénou, která mě zaujala, byl poslední záběr Brandových očí, ale abych na ně musel čekat 2 hodiny, to ode mě nikdo nemůže chtít. (05.05.2006)

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj poněkud minul. [60%] (20.04.2024)

Marlon Brando uhrančivý a Maria Schneider nádherná. V zásade akási konverzačka s veľkým množstvom metafor, ktoré sa snažia jednoduchú zápletku povýšiť na umenie. Do určitej miery to filmu funguje. Je príjemné sledovať snahu o výpovednú hodnotu skrze také veci ako pravda zabíja, - rovnaké župany, lebo všetci sme si rovní atď. Je to pomaly plynúci film, ktorý si vyžaduje trpezlivosť a ktorý má dnes skôr umeleckú hodnotu. Neviem či niekomu otvorí obzory aj dnes. Ale Bertolucciho mám rád a film nesie jeho rukopis. Možno nie aktuálne ale na svoju dobu viac než dobré. Mentalita Francúzsko a Amerika skrze dialógy patrí k najväčším devízam filmu. (14.11.2019)