Poslední tango v Paříži

„Quo vadis, baby?“ Ještě nejsem ve stádiu, kdy by mne utěšovala jenom vyhlídka análního sexu a rychlé smrti, čili nevím a ani toužebně netoužím zvědět, kdo si filmem/ve filmu léčí jaká traumata. Více než atmosféře rozkladu, více než Storarově lehce onanistické kameře a více než snaze zachytit bez příkras sexuální revoluci patřil můj úžas Brandově výkonu. Gesta, dikce, pohledy. Paula jsem nenáviděl, jeho společnost miloval. Apendix: Máslo mám stále rád. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, murakamigirl, mortak (02.11.2011)

Tenhle podle mne hodně přeceňovaný film Bernarda Bertolucciho možná mohl něco znamenat v době sexuální revoluce (vznikl 1972). Z dnešního pohledu se spíše zdá se, že pan režisér se nedokázal rozhodnout, zda točí soft porno, psychologický film, nebo romantické drama. Navíc ani z exteriérů Paříže se nepodařilo vytřískat něco víc zajímavého nebo s atmosférou. A tak zbývá hodně diskutabilní příběh čerstvého vdovce (Marlon Brando) a mladičké dívky, která si pravděpodobně teprve ujasňuje životní hodnoty, jenž je však dotažen do absurdního konce, alespoň vzhledem k předchozímu ději. (31.03.2012)

„Možná, že jsem schopen pochopit vesmír... ale pravdu o tobě nikdy nezjistím.“  Konečně jsem se dokopal k slavnému „skandálnímu“ Bertolucciho filmu a první půlhodina mi připadala jako excelentní náběh na další zážitek. Atmosféra zákoutí Paříže a opuštěného bytu byla velmi silná, v nejednom okamžiku až mysteriózní, doplněna skvelou hudbou, občas i drobným vloženým gagem (se zametačem na ulici nebo stěhováním křesla i se sedící dívkou za hudby), první sexuální scéna znepokojivá a Maria Schneider v klobouku zajímavě tajemná. Postupně ale zdařile rozehraný náběh dospěl do neustálých, často až prázdných a vulgárních řečích o sexu, které mě spíše otravovaly, Maria a.k.a. Jeanne mi se změněným účesem brzy zevšednila, Brando zůstal nezáživným a já zjistil, že k postavám vedoucím rozsáhlé dialogy mezi převažně násilným sexem pranic necítím a nenacházím si žádný výraznější vztah. Našly se i později osvěžující situace, velmi pěkné záběry kamery nebo nějaká ta drobná myšlenka, občas větší nahlédnutí do psychologie postav, takže do jisté míry jsem u sledování zvládl setrvat s částečným zájmem, jistý dojem plynoucí hlavně z oné atmosféry ve mně film i zanechal, ale vcelku jsem se s Posledním tangem v Paříži a případným hlubším zážitkem z něj poněkud minul. [60%] (20.04.2024)

Tento film předchází jeho "legenda". Ještě před shlédnutím se o něm často píše a je zapsán ve Zlatém fondu(kvůli tomu, že jsem ho tam našel jsem se na to podíval :)) . Mistr Brando hraje skvěle. Tomu neberu. Kontroverznost a jisté znechucení sexu (prsty v zadku, máslo již zmíněné v jiném komentáři) z toho dílka dělají spíše nadprůměr než geniální umělecké dílo. Snaha o to být umělecký je viděna od prvního příletu kamery a nastínění všech možných záběrů. Kontroverznost je zde patrná možná někdy až moc. Láska a sex. Tyto dvě věci se zde silně vylučují, ale přitom mají k sobě nejblíže. Není to jedno? Každý si udělá vlastní úsudek. Mě se film líbil a bude ještě hodně takových názorů, ale i opačných. Na tom mi nezáleží, vždyt jsem neznal ani jeho jméno.... :) (20.10.2004)

Pro mě osobně naprosto nesnesitelný film, který jsem vyloženě protrpěl. Postavy v něm odříkávají krajně stupidní repliky (z toho Paul "vede" na celé čáře) a chovají se v podstatě jak blázni, celkově tam nic nedává smysl, je to jen ubíjející nanicovatá rádoby skandální - a neuvěřitelně zbytečná - pozéřina, s naprosto příšerným finálním vyústěním a úmorně dlouhou stopáží. Nesedlo mi ani obsazení ústřední dvojice, věkový rozdíl 28 let mezi Brandem a Schneider shledávám nemravný - ostatně přijde mi zajímavé, že v Kmotrovi ze stejného roku ztvárnil starce na konci života, zatímco zde si zahrál vitálního milovníka-čtyřicátníka - a pokud jde o tu nešťastnou Schneider s tím jejím sedmdesátkovým bobrem, přišla mi zde zoufale nehezká a vyloženě ne můj typ. Sledovat, jak se k sobě Paul a Jeanne chovají, je fakt ta poslední věc na světě, o kterou bych stál, kdyby mi zbýval poslední den života - zvláště ve finální sekvenci v tančírně už dosáhla míra nesnesitelnosti toho filmu naprosté krajnosti - závěrečný nápis FINE nebyl nikdy větším vysvobozením. Měl jsem dát na svou intuici a dál tu sračku ignorovat, tak jako v předchozích letech, kdy jsem kolem ní s nezájmem občas zakroužil. (03.06.2021)