Hlídač č. 47

Film je to v mnohém skvělý, výjimečný a slibný. Sám námět je sice ohromně jednoduchý, ale tvárný. Scéna ohluchnutí je výborně natočená a některé detaily, včetně předmětů v pozadí (např. hodiny), jsou příjemně ozvláštňující. Bohužel ale děsně rušivě na mě působily podivně vyráběné emoce a vůbec jednání postav působí místy prapodivně - z nešťastné lásky si nechám rozjet hlavu, ale za pár minut už mám zase choutky a jsem ten největší hajzl z okolí... Hlavní hrdina je někdy podezřele bystrý (u lékaře), ale někdy přímo nepochopitelně tupý a naivní. Anna je úžasně labilní, což mi v podání Marie Glázrové taky zrovna nesedlo. Zkrátka by si jednotlivé charaktery zasloužily mnohem víc prostoru. Takhle pro mě byl nezajímavějším František Kovařík se svojí rakví. (29.04.2007)

Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. (19.01.2018)

Koptova novela hozená do lisu, zploštělá, zpřeházená, zprasená každou další úpravou, v podání klasicky ochotnického herectví První republiky. Že se dřív hrálo jinak a že ženský piští všechny úplně stejným hlasem, to je kapitola sama pro sebe, a to prostě jeden neovlivní, maximálně se mu to může nelíbit, ale že si někdo takhle vytře prdel PSYCHOLOGICKÝM románem, to by se jeden nenadál. (14.10.2013)

Zhruba měsíc poté, co jsem zhlédl Renčova Hlídače, jsem se pustil do té nejstarší verze a musím říct, že tohle asi nejlepší důkaz o tom, jak průměrná režie dokáže zabít skvělý námět. Ano, mluvím o Renčovi a jeho režii. Protože tato verze mi přišla mnohem uvěřitelnější i přesto, že musíte zavřít oči nad občasnými divadelními výstupy či vyprávěním děje samotnými postavami, aby se divák ani na sekundu neztratil. To už ale holt tenkrát tak chodilo, takže to jako mínus brát nebudu. Nicméně - herci hrají své postavy mnohem lidštěji než v Renčově verzi, speciálně Marie Glázrová. Hlavně její postava mi právě v Renčově "remaku" přišla zvláštní, taková poddajná, ale tady vidíme, že dlouho podléhala svému chtíči a můžeme se s ní lépe sžít. Zkrátka a dobře, na co Renč potřeboval 108 minut a stejně se to nepovedlo, to Rovenský zvládl za 67 minut a výsledek mě potěšil. 80 %. (10.01.2013)

Působivá kreace pana Jaroslava Průchy v roli traťového hlídače s číslem 47. Neubráním se srovnání se zpracováním z roku 2008 a jednoznačně mi vychází, že Karel Roden v mých očích obstál, nicméně filmová verze 1937 je mi mnohem bližší ve všech ostatních aspektech. Za krásnou Marii Glázrovou v roli Anny, za Ladislava Boháče jako Ferdu, za Rovenského-Svitákův pohled na svět přihazuji hvězdu navíc. Bylo mi potěšením. (06.02.2019)