Kamera:
Karel DeglHudba:
Josef DobešHrají:
Jaroslav Průcha, Marie Glázrová, Karel Veselý, Ladislav Boháč, František Kovářík, Alois Dvorský, Milka Balek-Brodská, Slávka Holakovská, Zdeněk Hora (více)Obsahy(1)
Chcete vědět, co si o vás ostatní myslí? Zahráváte si s ohněm…Film Hlídač č. 47 začíná vlastně happy endem: železniční hlídač Douša se svou ženou zachrání na poslední chvíli vesnického kramáře Ferdu Zusku, který chce z nešťastné lásky skočit pod vlak. Pak se však příběh trochu komplikuje: Ferdovi otrne a začne dělat návrhy paní Doušové, zatímco Douša, který se při jeho zachraňování zranil, ohluchne. I když se mu po čase sluch vrací, nedává to Douša najevo – aby poznal, co si o něm lidé myslí. Jenže to je někdy lepší nevědět… Ve filmu Josefa Rovenského dostali příležitost herci Národního divadla Jaroslav Průcha (Douša), Marie Glázrová (Anna Doušová), Ladislav Boháč (Ferda). Hlídač č. 47 byl natočen podle psychologického románu Josefa Kopty a zařadil se tak na konci 30. let mezi vlnu filmových adaptací české literatury. Byl to poslední film herce, scenáristy a režiséra Rovenského, který v pouhých 43 letech zemřel ještě před dokončením filmu (5.11.1937). Z jeho režií jmenujme například Řeku (1931) či Maryšu s Jiřinou Štěpničkovou (1935). (Česká televize)
(více)Recenze (41)
Jako první jsem znala tuto Rovenského verzi s Vávrovým scénářem. Když uváděl Renč svůj snímek, můj tatínek se podivoval, proč se vytahuje stará knižní předloha ... Často se stává, že první verze se líbí víc - tedy ta, kterou člověk vidí dříve. U té druhé už hodně srovnává. Mě se podařilo vidět oba filmy naprosto odděleně, v jiném čase, vnímala jsem Renčovo zpracování jako samostatný film. Ale nelze se vyhnout jakémusi pomyslnému srovnání, ať se člověk snaží sebevíc. Rovenského Hlídač je vlídný i ponurý s vystupňovaným napětím. Doba vzniku určuje i charakteristiku a jednání postav, kdy manželská věrnost a čest byla stavěna víc než osobní potěšení. Ku prospěchu je i podstatně kratší časový úsek od napsání románu k filmovému zpracování. Nebylo zapotřebí žádné dobové stylizace, což přidává na působivosti. Všechny tři filmové verze se odklánění od knižní předlohy, tato první vyznívá asi nejoptimističtěji. Vnímám to jako jakousi úlitbu době, která potřebovala ve filmech ukazovat hlavně mravní hodnotu, nikoliv rozevranost. Ale právě ten optimistický závěr, charisma a vlídnost starého Douši je asi to, proč mám tento film ráda. ()
Velice pěkný a citlivý film zfilmovaný podle románu Josefa Kopty. Film vypráví o jednom starém traťovém hlídači ( skvělý-J. Průcha-alias F. Douša) který dočasně ohluchne. Předstírá ale i nadále ztrátu sluchu i po uzdravení jen proto aby tak zjistil pravdu o vztahu mladé manželky (M.Glázrová-alias Anna) k vesnickému hejskovi (L. Boháč-alias-Ferdinand Zuska). To je na celém filmu asi i nejlepší a nejhumornější zachycený moment, dozvědět se takovouto-fikanou ale trochu nevinnou cestou co o něm kdo říká za jeho zády... Na scénáři se tenkrát novátorsky podílel tehdy začínající režisér O. Vávra a jako by to byla od přezvěst jakou cestou se později vydá. Jinak ještě navíc to byli první velké role všech tří hlavních protagonistů. J. Rovenský který film režíroval se ale premiéry filmu po náhlém úmrtí nedožil a film dokončil až Jan Sviták, který tou dobou měl na svém kontě tak desítku neméně úspěšných filmů. Jeden z nejlepších filmů třicátých let s opravdu vynikajícím výkonem v hlavní i vedlejší roli, navíc velice dobrá je i Deglova kamera a exteriéry natáčené někde v Posázaví. A myslím si že i na dobu vzniku to nebylo až tak nejhorší, i co se týče obrazu a zvuku...Jsou i horší filmy s té doby a to i mezi těmi méně zdařilými. Jen mě těší, že v té záplavě všech prvorepublikových filmů (převážně veseloher), najdeme i takto zdařilé dramatické filmy. Viz. třeba ještě: Bílá nemoc, Před maturitou, Panenství apod. ()
Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. ()
Vzhledem ke stáří filmu a k tehdejším filmařským možnostem hodnotím vysoce, protože si to ten příběh prostě zaslouží. ()
Vynikající první adaptace Koptova románu z roku 1926. Skvěle naturalisticky rozehraná díky troji Glázrová/Průcha/Boháč. Letité problémy s kopií sice zničily kontinuální povědomí o filmu, ale to bylo bohatě vykoupeno novou diskusí nad celou trojicí existujících filmových přepisů (na Rovenského navázal Haas a Renč). Otázka morálky, viny a odpuštění vrací sice tento původní pohled na Hlídače č. 47 kamsi ke Klecandově Páteru Vojtěchovi, ale jako celek je to nesmírně silné. Jen dnešní doba už je nevyhnutelně vzdálená a je nutné interpretovat opatrně. ()
Zhruba měsíc poté, co jsem zhlédl Renčova Hlídače, jsem se pustil do té nejstarší verze a musím říct, že tohle asi nejlepší důkaz o tom, jak průměrná režie dokáže zabít skvělý námět. Ano, mluvím o Renčovi a jeho režii. Protože tato verze mi přišla mnohem uvěřitelnější i přesto, že musíte zavřít oči nad občasnými divadelními výstupy či vyprávěním děje samotnými postavami, aby se divák ani na sekundu neztratil. To už ale holt tenkrát tak chodilo, takže to jako mínus brát nebudu. Nicméně - herci hrají své postavy mnohem lidštěji než v Renčově verzi, speciálně Marie Glázrová. Hlavně její postava mi právě v Renčově "remaku" přišla zvláštní, taková poddajná, ale tady vidíme, že dlouho podléhala svému chtíči a můžeme se s ní lépe sžít. Zkrátka a dobře, na co Renč potřeboval 108 minut a stejně se to nepovedlo, to Rovenský zvládl za 67 minut a výsledek mě potěšil. 80 %. ()
Film je to v mnohém skvělý, výjimečný a slibný. Sám námět je sice ohromně jednoduchý, ale tvárný. Scéna ohluchnutí je výborně natočená a některé detaily, včetně předmětů v pozadí (např. hodiny), jsou příjemně ozvláštňující. Bohužel ale děsně rušivě na mě působily podivně vyráběné emoce a vůbec jednání postav působí místy prapodivně - z nešťastné lásky si nechám rozjet hlavu, ale za pár minut už mám zase choutky a jsem ten největší hajzl z okolí... Hlavní hrdina je někdy podezřele bystrý (u lékaře), ale někdy přímo nepochopitelně tupý a naivní. Anna je úžasně labilní, což mi v podání Marie Glázrové taky zrovna nesedlo. Zkrátka by si jednotlivé charaktery zasloužily mnohem víc prostoru. Takhle pro mě byl nezajímavějším František Kovařík se svojí rakví. ()
I přes léta, které film dnes má, vyzařuje sílu, která spočívá již v samotném námětu a kterou realizace ještě umocnila. Nezatracuji současný remake, ale tato verze mi připadá autentičtější, při sledování beru vyprávění vážněji. ()
Překvapivě stále nadčasový snímek, který by si zasloužil pořádnou rekonstrukci (vysílaná kopie je v absolutně strašném stavu). Nejnovější Renčovu verzi neznám, ale původní filmová adaptace v režii Josefa Rovenského překvapuje silnými hereckými výkony (Marie Glázrová je tu fantastická) a atmosféra by se tu taky dala krájet. Vytknout lze snad jen příliš krátkou stopáž (film v několika momentech může působit zkratkovitě), ale nic to nemění na tom, že původní Hlídač č. 47 stojí za to vidět i přes své stáří. ()
Dobový pohled: České drama podle románu J. Kopty. Poslední film zesnulého režiséra Rovenského, který jej však již nedokončil, což je patrno na celém filmu. Ponuré drama ženy, která zápasí mezi manželskou věrností (nepodlehne) a sympatií mladého kramáře. Zpracování přímo diletantské, ač herecky je velmi dobrý, což však film nemůže zachránit. ()
Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. ()
Značně syrové zpracování psychologizují Koptovy prózy (ve skutečnosti jde spíše o morální povídku čapkovského okruhu testovanou v modelové situaci). ()
Na rozdíl od Renčova podání působí vesnické prostředí v Rovenského verzi přirozeněji. Vesnice žije, což je patrné hlavně v hospodě. Na rozdíl od Renče je i veselo (hrobník v podání Františka Kováříka). Příběh si uchovává patřičnou dramatičnost, i když vztah Zusky a Anny je zpracován nepřesvědčivě, spíš divadelně - Anna (Marie Glázrová) říká "ne", odvrací se od Zusky (Ladislav Boháč) a vrhá se mu do náruče... Přesto i Glázrová dokáže zahrát vypjatou scénu - ve chvíli, kdy se "zpovídá" Doušovi má její hlas patřičný rozsah - od vyhroceného přes laskavý až po rozpolcený. Motiv hluchoty (a nevnímání) je patřičně zdůrazněn právě při této scéně. Zaujme motiv nedělního kostela a hospody - otevírají i uzavírají příběh. Spoluautor scénáře Otakar Vávra. ()
Několik měsíců před tím, než měl vyjít v kinech (11.2009) a na DVD (01.2010) dlouho očekávaný první remake v dějinách Českého a Československého filmu (režie Filip Renč), jsem si sehnal původní filmový snímek režisérů Josefa Rovenského a Jana Svitáka, na jehož scénáři se podíleli všeobecně známý režisér a scénárista Otakar Vávra a autor knižní předlohy Josef Kopta. To proto, abych měl možnost posoudit, nakolik se podařilo režiséru Filipu Renčovi zvládnout toto dílo z pohledu současného režiséra i mě, jako současného diváka. Dovolím si tedy na toto místo napsat svůj úsudek pouze k filmu z roku 1937 a k posouzení remaku a ke srovnání těchto dvou filmových děl si ponechám prostor v komentáři k filmu Filipa Renče z roku 2008. Snímek z roku 1937 je pro současného diváka, nejenom mladšího ročníku, již poněkud odtažitý. Odtažitý ve smyslu chápání hereckého pojetí té doby a uměleckého ztvárnění. To ovšem neznamená, že by to nějak snižovalo uměleckou hodnotu tohoto snímku. Při sledování je potřeba, aby se současný divák vcítil do chápání lidí (a samozřejmě i diváků) z těch uplynulých dob. Potřeba osobní duševní čistoty a poctivosti (nebo alespoň potřeba vytvoření zdání) byla v té době nanejvýš nutná a žádaná. To v dnešní době už současný občan, a tedy i divák, až tak necítí. Pokud se však dnešnímu divákovi podaří vcítit do chápání a citu našich tehdejších předků, pochopí, že myšlenka "o poctivém a ctnostném životě" musí být i dnes stále aktuální a nanejvýš potřebná a nutná. Bez tohoto pochopení není náš život plnohodnotný. Z toho důvodu si myslím, že tento snímek, byť už je 73 let stár, má co dát i dnešní generaci, která by měla chtít žít poctivěji, ctnostněji. Žít tedy tak, abychom si neměli na konci svého života co vyčítat. Prostě a jednoduše polopatisticky: " S poctivostí a láskou (ne předstíranou a povrchní) nejdál dojdeš". To platilo tenkrát, a platí dodnes. Odkazuji na komentáře: Karlos80 a Marthos ()
Verzia, ktorá mi na rozdiel od tej Renčovej mnohé vysvetlila. Predovšetkým konanie postáv. Je menej efektná, zároveň ale prepracovanejšia, logicky naivnejšia, zároveň ale uveriteľnejšia a tým všetkým mne omnoho bližšia. ()
Hodně velké překvapení - na hranici 4 a 5 hvězd (proto dávám pět, neboť mi přijde Hlídač podhodnocený). Skvělé herecké výkony, scény s expresionistickým tónováním (obzvlášť vylévání manželčina svědomí je v tomto směru perfektní) a přestože jsou postavy lehce zmatečné a neuchopitelné, jde o naprosto výjimečné dílo. ()
Působivá kreace pana Jaroslava Průchy v roli traťového hlídače s číslem 47. Neubráním se srovnání se zpracováním z roku 2008 a jednoznačně mi vychází, že Karel Roden v mých očích obstál, nicméně filmová verze 1937 je mi mnohem bližší ve všech ostatních aspektech. Za krásnou Marii Glázrovou v roli Anny, za Ladislava Boháče jako Ferdu, za Rovenského-Svitákův pohled na svět přihazuji hvězdu navíc. Bylo mi potěšením. ()
Koptova novela hozená do lisu, zploštělá, zpřeházená, zprasená každou další úpravou, v podání klasicky ochotnického herectví První republiky. Že se dřív hrálo jinak a že ženský piští všechny úplně stejným hlasem, to je kapitola sama pro sebe, a to prostě jeden neovlivní, maximálně se mu to může nelíbit, ale že si někdo takhle vytře prdel PSYCHOLOGICKÝM románem, to by se jeden nenadál. ()
8/10 Prvni republika si timto filmem u me docela napravila reputaci po vsech tech nablblych veselohrach (ale ano, nektere byly i dobre) prekvapive solidni film na docela jinsi tema. Pravda hrobnik Kovarik prespavajici v rakvi nebo vysetreni u lekarske komise muze vyloudit usmev, zbytek uz zas takovy lochec neni... i kdyz mi to misty prislo az presprilis naivni, beru to jako platny pokus o poradny film ()
Vesměs tragické herecké výkony snižují kvality čehokoliv, co ostatní složky filmu poměrně obstojně budují. ()