Režie:
Robert EggersKamera:
Jarin BlaschkeHrají:
Alexander Skarsgård, Nicole Kidman, Claes Bang, Ethan Hawke, Anya Taylor-Joy, Gustav Lindh, Willem Dafoe, Phill Martin, Eldar Skar, Olwen Fouéré, Edgar Abram (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Amleth (Alexander Skarsgård) kdysi býval synem mocného vikinského krále (Ethan Hawke) a jeho ženy Gudrún (Nicole Kidman), než ho zrada a zákeřná vražda připravila nejen o otce, ale i o střechu nad hlavou. O pár let později se světem protlouká jako bezejmenný válečník a má jediný cíl. Vlastnoručně zabít ty, kteří ho připravili o rodinu a šťastnou budoucnost. (CinemArt)
(více)Videa (11)
Recenze (635)
„POMSTÍM SE, OTČE! oSVOBODÍM TĚ, MATKO! zABIJU TĚ… “ Severská poetika. Včetně vizuálu. Nebásnická báseň s ukázkou reality tý doby. Mystickej videoklip o pomstě, u kterýho chybí snad jen rify od Amon Amarth. Parádní obsazení, divadelně dramatický dialogy a scény… prostě takový lehce artový, mysteriózní drama. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem (nebo nejsem?) BARBAR! 2.) Vždycky jsem chtěl velet námaze druhých. /// Thx za titule „Parzival“. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ ** ()
Četl jsem o poctivé atmosféře, četl jsem o provokativních scénách a nešetření diváka. Platí jen to první. Protože já si projevy těžkých časů představuju ještě syrovější a drsnější. V Eggersově (obecně je Robert Eggers krapet přeceňovaný) Čarodějnici za mě byla přemíra náboženství a přemíra hysterie, tady se k hysterii přidává přemíra rituálů, blouznění a nadpřirozených úkazů. A přebilo to scény, které měly být nasáklé krví. A kterých je vlastně nakonec pomálu. Když ovšem přijdou (útok na slovanskou vesnici), tak se divák zaraduje, zejména práce s mizanscénou nemá chybu. Každopádně postupně: kluk chce pomstít otce-krále a zachránit matku-chladnou podivínku. Pomsta je tím, co ho táhne kupředu. Jenže z vraha-zrádného bratra je farmář, protože o království přišel, a všem je tak nějak ukradený. Jsme ve světě, ve kterém je hodnota lidského života nízká, ve světě pustém a děsivém. Ovšem tak nějak za polovinou je dění na plátně poněkud rozvleklé a nevtahující. Přitom to už je na plátně největší trumf: půvabná otrokyně Anya Taylor-Joy, která mě bavila nejvíc. Výsledek se tváří obrovsky vážně, ale je to takové průměrné vyžití bez hmatatelného vnitřního užití. Klaním se nicméně před kamerou, hudbou a zvukem. Tři až čtyři hvězdy. ()
No to mě poser! Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě pronést něco jako „Div se světe!“, „To tedy zírám!“ nebo nějaký podobný šosácký pamrd. Každopádně, buď se ze mě stal na postarší kolena artový hnědopich, nebo Vaječňák tentokrát opravdu natočil něco, co se dá vcelku zdárně „vstřebat“ a usedět i bez kapesníku napuštěného ředidlem a tolik erektilní Heideggerovy ontologie v müsli. No, jelikož jsem stále na štěrbiny (a štěrbiny na mě), neobjevily se mi lupy, uhry, nekokotám, nesmrdím, nadměrně se nepotím, netloustnu a ani nemívám nutkavou potřebu unudit se xmrti u kdejaké rádoby hluboce filosofující smažkopičoviny, abych o ní posléze mohl velkohubě žvanit, jak jsem ji pobral ještě lépe než samotný zfetovaný autor, který vesměs taky neměl šajn, o čem to vlastně narkotizuje, tak bude PŘE-QA-PI-VĚ asi správně za b). Vskutku jsem se s predicktivním tikem v oku upřímně děsil v očekávání další Topořící se Valhaly a duševně se připravoval na mentální i gluteální nekrózu, ovšem Vaječňák tentokrát jen pomlel Barbara Conana s bio Hamletem v naturální podobě, okořenil hrstkou Oidipia a naprosto uhrančivě (i díky Islandu) natočil poměrně strhující, poplatně době temnou, syrovou a surovou vikinskou mykologickou telenovelu se spoustou až za hranu odpudivě brutálních záběrů, zejména v podobě přímých a naprudko nasvětlených frontálních nájezdů na xichty příšerně zombifikované Kidmenky a i bez botoxu od přirození děsivé Aničky Krejčí – Radostné. Samozřejmě by to nebyl Vaječňák, kdyby se nesnažil i takto vizuálně orgastickou a poměrně záživnou ukázku toho, že scénicky i akčně potuněné oridžiny bez Třesoštěpovy slovní rakoviny a pouťové filosofie mohou být s kapkou Miliuse veskrze snesitelné, dokurvit nějakými těmi vikinskými pa-rituálními smaženicemi z lysohlávek a muchomůrek, avšak ty tentokrát, patrně za pomocí svého terapeuta, udržel na přežitelných dvaceti procentech hrací doby. Dvakrát do roka si to sice znova pouštět nebudu, ale bezprostřední dojem z některých scén a obrazů byl, promiňte mi ten buzerantský výraz, „magicky uchvacující“. A berte v ocas, že ty homokládoviny na plátně menším než 3 metry rozhodně tolik nevyniknou! ()
Seveřan je ten typ filmu, ze kterého nejspíš budu tím víc zklamaný, čím víc času uplyne od projekce. Robert Eggers pro mě nikdy nebyl vypravěč, spíš mistr atmosféry a zlovolný imprese. To nejlíp funguje i tady, ve spojení se skvělou pohanskou hudbou to místy je nádherně masitej rituál. Bohužel příběhu moc nepomáhá ani Sjón, který scénáře píše jako sošné mytické výjevy bez čitelného oblouku a katarze. To dělení do kapitol dost kulhá, dramaticky je to citelně nedomrlý a bohatá vizuální mytologie je občas krapet plochá. Vrchol je pro mě kreace Kidmanky, která má sice vizáž moderní ženy, ale v očích má všechny démony severu. To samé platí o Skarsgårdovi. Takhle měl vypadat Tarzan. V kostce hrozí, že na tenhle film, stvořený přesně pro mě, pozítří zapomenu. V mým srdci pořád víc zůstane zaseklej Refnův Viking fetiš Valhalla Rising. ()
Dost mě začíná znepokojovat, že jako “vizionářské” dnes označujeme ty režiséry, kteří namísto konstruktivního vyprávění masturbují nad svým pozérským artových stylem. Štve mě to u Ariho Astera a zkazilo to už druhý Eggersův počin - Čarodějnice mě bavila, protože se vybudovala fakt tísnivá atmosféra a nerozvracela se srozumitelnost sdělení, ale Maják byl psychedelický patvar bez hlavy a paty. No a Seveřan, ta “Filmová bestie” a bůhvíjak jej zahraniční kritici ještě vyzdvihovali, se táhne jako fronta na sociální dávky. A to jsem byl opravdu připraven, že triviální příběh o pomstě bude jen nutným shakespearovským rámcem jednak pro stylistickou virtuozitu, jednak pro to, aby Eggers mohl převést známou zápletku do nekompromisního živočišného světa vikingů. B je nakonec docela správně, a jestli se mi na Seveřanovi něco vážně líbilo, tak to, že představuje hutný mytologický svět, jaký na plátnech moc nevídáme. Bohužel, očekávané kamerové finesy a ona vizionářská inscenace se úplně nedostavily a kromě přepadení osady z úvodní části mi na filmu nepřišlo nic extra formálně zajímavého. Chvíli to chce být realistické a špinavé, jindy hyperrealistické a následně je to fantasy o norské mytologii. A přestože minimálně hudební stránka funguje na výbornou a jednotlivé záběry vypadají samy o době dobře, tak zdlouhavost tomu dává na frak a navíc je hrozně znát, jak Eggersovi vyhovuje, že pod tím mystickým oparem každého dialogu a MacGuffinem na bázi “vepsáno v osudu” nemusí řešit logiku zvratů či jednání protagonisty. Herci jsou boží i v těch uřvaných polohách a závěrečný fight u sopky hezkým připomenutím Obi-Wan vs Anakin, ale jinak jsem čekal od všeho víc - i od té brutality, která musela být v té době absolutně šílená. Šílenství ten film pravda vyzařuje, ale nechat postavy hodně křičet a napodobovat vlky během houbičkových rituálů ještě nezajišťuje hloubavý a “vizionářský” zážitek. ()
Galerie (40)
Zajímavosti (25)
- Film má název Northman, což je také příjmení upíra, kterého hraje Alexander Skarsgård v seriálu True Blood: Pravá krev (od r. 2008). Dotyčná role je Eric Northman, Viking z 10. století, který se proměnil v upíra. (KGBelik)
- Robert Eggers popsal film jako kdyby se Andrej Rublev (1966) setkal Barbarem Conanem (1982). (KGBelik)
- Režisér Robert Eggers chcel pôvodne po filme Maják (2019) natočiť remake legendárneho hororu Nosferatu (1922). Pre nezhody s producentami sa však rozhodol tento svoj sen opustiť a natočiť tento film. (srbak)
Reklama