Sedmero krkavců

Scénář: Pavel Aujezdský .. Docela depresivní a temná pohádka, která není tak trapně sladká, jak některé kousky žánru. Pro děti možná moc silné a jako Štědrovečerní pořad dosti nevhodné, ale na jedno podívání (mimo Vánoční svátky) určitě zajímavé. Svého času jsem ji měl i nahranou na VHS a viděl ji nejednou.. dnes jen 50%. (01.10.2005)

Premiéra na Štědrý den byla slušným trestem pro usměvavé děti u rozsvíceného stromečku. Klasik Ráža vlastně natočil tuhle pohádku už podruhé, nechal se tentokrát unést svojí druhou osobností která preferuje drsný středověk a hnus, což skvěle demonstruje na dementních ustrašených poddaných, zvrácených praktikách incestu-chtivé Chýlkové a odpudivém Chrtovi (Boris se zjevně dobře bavil). Problém ale je jednak přetažená stopáž, film se šíleně vleče při cestách Bohdanky (ale aspoň se našla minirole pro režisérova oblíbence Martina Růžka) a prostě nemá tu správnou šťávu. Není to v rozpočtu, ale prostě je to trochu nuda kromě pár zábavných momentů. (10.12.2009)

Na tomto zpracování mi nevadí ponurost díla, až hororová hudba a nemožnost pustit ji dětem do 8 let. Ale naprosto strašné herecké výkony dvou hlavních představitelů. Bohunka a princ se fakt nepovedli. Bohunka v podání Marii Podhradské byla ukňíkaná, uvzdychaná, jalová a princ měl pořád výraz, jako by ho trápily hemeroidy. Nezachránil to bohužel ani slušný výkon Chýlkové a herecký koncert Borise Rosnera. Prostě mizérie. A to nemluvím o špatném načasování této pohádky. Tématem se hodila tak na Velký pátek a ne na Štědrý večer. (23.11.2015)

Když už jste „poproseni“ pohlídat malé caparty (kteří mimochodem nejsou vaši vlastní) – tož co s nimi…Horůrek si s nimi pustit nemůžete – no tak musíte vytáhnout a oprášit nějaké ty pohádky a tak jsem po hodně dlouhé době viděl tento český kousek – který má kupodivu hodně nízké hodnocení. Přitom to zas až tak špatné podání Sedmero krkavců není. Chýlková a Boris Rösner byli správně „záporácky“ pošahaní, sem tam to mělo i zajímavou atmosféru a samozřejmě nesmí chybět šťastný konec… (05.11.2018)

Z minima tu sénárista (Pavel Aujezdský) i režisér (Ludvík Ráža) vytvořili maximum. Ponurost prostředí i děje, v němž konec konců vítězí dobro nad zlem vítězí, připomíná, jak nutné je do výchovy i do života dosazovat i "absolutní" momenty, bez kterých ztrácíme smysl o jeho skutečné, přepestře barevné kvalitě. Bohužel si nevybavuju při nejlepší vůli první filmovou verzi tohoto skvělého příběhu Němcové z r. 1967. Pohádka-báchorka jako žánr byla původně určena pro dospělé a "zdětinštěla" až umělými sběry zhruba po roce 1800. Jako žánr není zcela jasná, je to jakýsi žánrový konvolut - nebo, chcete-li - průsečík. V nejčistší podobě se blíží ke svým bájeslovným (mytologickým) východiskům. Němcové se podařilo - a Aujezdský s Rážou to rozvinuli a dále úspěšně posunuli do filmové řeči - právě tento základ zachovat a dát mu uměleckou úroveň původního autorského výkonu (tato velmi podstatná stránka její tvorby je neprávem podceňována a až negována). Herecké kreace prakticky bez rozdílu tuto ideu rozvíjejí a dotvářejí na mimořádné umělecké úrovni. Dominanci tu mají ženské výkony (Hlaváčová, Chýlková, Podhradská) nad mužskými (Michal Dlouhý, Brzobohatý, Rösner) a zlo se - podáváno ve své skutečné, nezkreslené a nekarikované podobě temného, "černokněžného" živlu - jeví až přeexponovaně. Nicméně Jana Hlaváčová je a zůstává především strádající matkou, Brzobohatý chápajícím a manželčin žal sdílejícím partnerem, Mária Podhradská bezelstným, něžným, ale také pevným a houževnatým dívčím panenským ženstvím. Tento základní trojúhelník doplňuje tandem zla, v němž lehce incestní a rovněž již zapškle staropanenské ženství-zlo vneuvěřitelné škále prostředků suverénně zvládá Ivana Chýlková a jí odpovídá až hugovský skřet Borise Rösnera, jehož lidštějším pólem je zlovolný klevetil a pomouvač. Své ikony rámcujících živlů v tradiční posvátné triádě přesvědčivě zvládli Růžek, Jandová nakonec i Daniel Rous. Z této optimisticky ponuré pohádky mrazí, ale závěrečné vítězství dobra přesto zahřívá. V Bohdaně je zaklet i kus Němcové samé stejně tak jako v mateřském traumatu osmi zrozených a téměř nenávratně ztracených dětí. Štědrovečerní uvedení pohádky tak bylo útokem víc na šedou kůru mozkovou než na svátek plesajícího srdce. Chápu proto i ty hlasy, které se nenamáhají předstírat okouzlení a dávají to najevo i svým hodnocením. (27.01.2008)