Ztracená čest Kateřiny Blumové

Reakce Heinricha Bölla na jeho nepěkné zkušenosti s médii. Ač se to zdá neskutečné, toto Schlöndorffovo zpracování je snad ještě hořčí, nemilosrdnější a svým způsobem i bezvýchodnější. Žádný div, že se tenhle film s přílišným nadšením nesetkal a podezření z přílišného zkreslování a jednostranné, byť dobře míněné, manipulace se vynořují nyní a budou se vynořovat i nadále. (20.07.2005)

Krutá, jakoby chirurgická režie do německé společnosti vrcholícího poválečného "zlatého věku" minulého století symbolickým skalpelem zvoleného pohledu odhaluje skutečné motivace významné části svobodných médií a s nimi jeden z významných problémů i současné občanské společnosti. Zdánlivě tuctový příběh bez skutečných hrdinů i jasně vymezených kladů a záporů nepostrádá rafinovaně stupňované napětí vrcholící činem, jehož absurdita je současně i přirozeným vyzněním zoufalství štvané ženy. Mario Adorf, pro mne více známý jako zlotřilý padouch indiánských filmů šedesátých let, i tuto polohu padoucha zvládá víc než dobře. (28.02.2008)

OSOBA: Katarína Blumová= rozpútaná štvanica. Najprv zo strany polície, potom zo strany masmédii, predovšetkým od novinára Wernera Tötgesa, ktorý sa neštíti absolútne ničoho. Dôvod ? Vychrápala sa s potenciálnym teroristom Ludwigom Göttenom, ktorý sa bude hodnú chvíľu ukrývať na „neznámom mieste“ . Snaží sa ju zlomiť policajný komisár Beizmenne, a keď bezvýsledne, tak ju prepustia domov, kde ju čaká- totálny psychický teror. Samé odkazy, telefonáty, a to negatívneho charakteru, skrátka, zosypala sa na ňu smrtonosná, ľudská, hyenistická, nekompromisná lavína, naplnená extrémnou a strašne brutálnou nenávisťou, aká nemá obdoby !!! _ A tento spoločný film Volkera Schlöndorffa a Margarethe von Trotta ukazuje, čo takýto bulvárny cirkus narobí s dotyčným jedincom, ktorého sa to týka. Šablónovitá Angela Winkler podáva v úlohe spomínanej Kataríny Blumovej- fascinujúci a strhujúci herecký výkon, ktorý ma nenechával nikdy na pochybách, že toto sa môže stať hocikomu... ? Démonický je i Mario Adorf, z ktorého vychádza zvláštna psychologická energia_ Celý čas som bol nevyrovnaný, pretože to, čo som videl ma desilo k smrti, čiže ide o veľmi nepokojný film, ktorý má niečo do seba: „novinári nie sú žiadne neviniatka“ . (21.10.2018)

Opomenutím hrdinčiny minulosti, bez vyjasnění jejího vztahu k domnělému teroristovi, je záměrně odsunuta otázka viny. Obžaloba míří k obecnějšímu tématu upřednostňování společenského pořádku před právy jednotlivce. Potlačení lidského rozměru, objektivizace a přehlíživost ve vztahu ke Kateřině Blumové, ve zkratce psychologická rovina filmu, stále vyvolává mrazení. Problematičtější je rovina ideologická. Proces stárnutí Ztracené cti uspíšila její otevřená političnost a jednostranné vyznění. Nevadí mi zjevný příklon k levici, nýbrž samozřejmost, s jakou je fašizován svobodný tisk (zde s jasnou návaznosti na Bild Springera, nenáviděného zosobnitele konzumního kapitalismu). Raději než takto unáhlenou reakci na soudobé dění (medializace soudních jednání s vedením skupiny Baader-Meinhofová), reakci opožděnou. 70% (09.01.2012)

Normálně si toho skoro nevšimnu, ale zde na čsfd je u filmů občas i kolonka Tagy, která jaksi téměř sama zvládla charakterizovat sdělení filmu: policie, novináři, intriky, křivé obvinění, média, nespravedlnost. Realita je vždy odlišná od toho, jak se nám jeví, ale policie a média postupují opačným směrem: jejich zdání věci konstituuje její realitu. Proto my můžeme jako diváci sice sledovat barevnou "realitu" filmového vyprávění (která je jako každá jiná realita otevřená různým interpretacím, od levicové angažovanosti autorů po jiné názory), ale skutečnost vytvořená jednotnou policejně-mediální mašinérií umožňuje jen jeden náhled. Je to onen náhled černobílých záběrů kamer tajných služeb a (tehdy) černobílých novinových fotografií a titulků, připomínající i lidem 21. století, že teroristou se přes noc můžete stát nejen vlastními činy. (11.09.2014)