Na veliké řece

Vztah téměř nostalgický velí čtyři *, ale realita je s bídou 3. Štorch byl hitem povinné školní četby v dobách mého mládí a Bartoška pak idolem mnoha dívek, slečen a žen. Leckteré to doteď neminulo, mne tedy ano, ale to je jiná kapitola. A o tom až jindy a u jiného filmu. Luťanského je škoda, ještě mohl něco ukázat, myslím herecky, ne odložit více oblečení J A vzpomenout si na mladinkou Osvaldovou je fakt úsměvné, copak si asi o svých začátcích před kamerou teď myslí? Jasně je dnešníma očima film starý, přešlý, ale když mi bylo –náct, tak to byla bomba. V socialistických blábolech rozhodně. (23.05.2008)

K celé trilogii z jedné vody načisto: báječná a nestárnoucí klasika mého dětství. Jednak je to originální nápad, pročež člověk "promine nedostatek moderních audiovizuálních efektů" (jen trouba by tohle bral jako určující měřítko), druhak to má atmosféru (a hudební, resp. zvukový doprovod je skutečně skvostný), třeťak je to komorně natočeno a přitom to i odsejpá (nejde o superoriginální zápletku, resp. že by ji to mělo mít - odehrává se to, sakra, V PRAVĚKU!) Zkrátka je to něco, co člověk v klidu pustí dětem, nemusí se (jako u spousty jiných, mládeži určených děl) bát, že by zblbly, a přitom i sám po očku kouká :-) (25.01.2011)

Celá tahle pravěká trilogie se docela vydařila, i když je jasné, že je určena především mladším divákům. Když jsem coby nedopělé mládě tyhle filmy hltal, naprosto mě fascinoval "akční hrdina" Jiří Bartoška. Ta fascinace samozřejmě s dospělostí pominula, ale své kouzlo má tento film, ale i zbývající dva ze série až dodnes. (01.10.2002)

Bartoška se vysmál lidské pověrčivosti a "zažehl světlo rozumu", budiž. Že se tak zákonitě musí stát, stejně jako identita "Vládce údolí" je však jasné každému, kdo kdy slyšel nějaký příběh. K čekanému konci se navíc film proplétá estetikou pionýrského tábora hrajícího si na pravěk (jak jsem zmínil v komentáři k prvnímu dílu) a vlastně má i podobnou dramatickou výstavbu jako táborová bojovka. Účastníky by to asi bavilo, ale radovat se z vypárvění pak mohou jen sami mezi sebou. Přiřazení pozbytí lásky za účelem nalezení nové je možná jak ze života, ale určitě ne jak z umění. (29.09.2009)

Jako předpubertální čtenářka jsem milovala Štorcha (a taky Augustu a Flose a všechny klukovské knížky o dobrodružstvích) a když přišla puberta, na Veliké řece pádloval mladý a krásný Jiří Bartoška.... Podobně jako filmy o Vinetouovi - tohle by si měl člověk nechat jako mlhavou vzpomínku a ne vidět znovu po letech nezaujatýma očima! (04.05.2008)