Král Richard: Zrození šampiónek

Kdyby došlo na diskuze o nejlepším herci, který ještě nemá Oscara, pravděpodobně by spousta lidí jmenovala Willa Smitha. Ten již sice získal nominace za své výkony ve filmech Ali a Štěstí na dosah, na svého zlatého plešouna ovšem nadále jedna z největších hvězd Hollywoodu čeká. A krom rolí v těch největších blockbusterech se občas ujme i komornější role, kde by to s těmi Oscary mohlo vyjít. Je tohle případ Krále Richarda, biopicu Richarda Williamse, otce Sereny a Venus Williamsových? Už nyní se najde spousta proroků, kteří Smithovi tipují minimálně nominaci na nadcházejících Oscarech. Na druhou stranu se ovšem musí nechat, že při vzpomínce právě na výkony Smitha v Alim či Štěstí na dosah bude potencionální výhra u Krále Richarda spíše působit jako Oscar za zásluhy. Problém by nebyl v tom, že by Smith ve své roli nebyl velmi dobrý (i přesto, že se ještě před realizací filmu spustila kontroverze ohledně toho, že má na ztvárnění Williamse Smith až příliš světlou kůži). Spíše v tom, že má za sebou mnohem pamětihodnější výkony.  A především mnoho pamětihodnějších filmů než Král Richard. Režie se chopil Reinaldo Marcus Green, režisér dramatu Good Joe Bell s Markem Wahlbergem v hlavní roli. Na tvorbě filmu se jako producenti podíleli sám Richard Williams i jeho dcery Serena a Venus. Výsledek poté připomíná přesně ty naleštěná životopisná dramata pro celou rodinu, které mají především dojmout a být inspirativní. Je škoda, že přesně takovým filmem je Král Richard. V průběhu filmu se totiž Richard Williams jako komplexní postava, kterou jde popsat různými slovy v kladné či záporné rovině. Na jeho netradiční tréninkové metody se dá dívat různými způsoby, stejně tak i na jeho chování. Král Richard ovšem kolem komplikovanosti Williamsova charakteru vlastně celou dobu klouže po povrchu. Jakoby někdo realizoval biopic Joea Jacksona, snažil se ho vyobrazit jako vzorného otce, který dělal pro rodinu vše a pak přeci jen částečně naznačil, že své děti bičoval, aby ve skupině Jackson Five lépe zpívali. Takhle daleko sice Williams nikdy nezašel, zarážející je ovšem právě skutečnost, že se film vyloženě nesnaží Williamse vyobrazit jako 100% dobráka od kosti. A přesto se ty načrtnuté postavy až příliš podezřele snaží zamést pod koberec. Je to celé pochopitelně velmi pěkně natočené, kdy se tomu po řemeslné stránce vlastně nedá nic vytknout. Filmařsky to sice kreativně dvakrát nepůsobí a třeba tenisové zápasy šlo rozhodně zpracovat intenzivněji, přesto to ovšem celé neurazí. Je to pořád přeci jen to naleštěné oscarové drama, které hlavního hrdinu prezentuje spíše jako mimoně, který má ovšem srdce ze zlata a ve finále se ukáže, že má vždy pravdu. Král Richard se přitom všem snaží nějak též vyjádřit k rasizmu, obtížích spočívajících v ghettu či fyzickému a psychickému vyčerpávání dětí, právě v tomto ohledu ovšem pořád příliš klouže po povrchu. Dá se sice snadno argumentovat, že tohle je film o Richardu Williamsovi, především právě linka s rasismem ovšem skutečně nikam nevede. Téměř dvě hodiny a půl filmu se vlastně odvíjí ve smyčce. Williams chce svým dcerám zařídit profesionálního trenéra, pořád se mu to nějak nedaří, pak dojde k zázraku, které ovšem nakonec povede k dalším překážkám a v průběhu tak Williams pouze pořád dokola předvádí nové techniky, Smith se díky Williamsově výstřednosti dokáže herecky předvést a pak to vede k celkem funkčnímu emocionálnímu vyvrcholení, které ovšem ve finále též zavání až patetickou snahou o to, aby to celé bylo skutečně dojemné i milé zároveň.  Will Smith je sice v roli Richarda Williamse fajn, má za sebou ovšem již mnoho lepších rolí a na rozdíl od takového Benedicta Cumberbatche v Síle psa se zdá, že Smith roli vlastně až tak moc neobětoval. Silnější výkon tu předvádí Aunjanue Ellis jako manželka Williamse Oracene, což předvádí především právě v jedné silné scéně, která naznačí, že Williams není žádný svatoušek. Jenomže na tenhle konflikt tu skutečně není čas, protože Král Richard má být především tou vděčnou záležitostí, která nikoho dvakrát nepohorší a bude především diváky dojímat nad srdceryvným reálným příběhem.  V uplynulých letech vzniklo tolik zajímavých a vtahujících sportovních filmů, že Král Richard vedle nich vlastně působí jako chudý bratranec. Klíčovou roli v tom hraje i Greenova rutinní režie, která není ničím zajímavá a místo snahy o skutečně působivý film se tu sází především právě na to, že se lidé rozbrečí z toho, jak to měla rodina Williamsových těžká. Dostatečně silné herecké výkony i pořád slušná řemeslná stránka (a slušný soundtrack Krise Bowerse) dělají dost, v součtu ovšem z Krále Richarda zásadní film, který by měl posbírat co nejvíce zlatých sošek nedělají.   Je to fajn. Smith hrát umí, i kromě něj je herecké obsazení solidní (krom Ellis především Jon Bernthal jako Rick Macci) a celé to je pořád prostě řemeslně velmi slušná záležitost, která se jen očividně snaží být příliš divácky vděčná a naleštěná bez přítomnosti kontroverznějších témat. Smith má za sebou nejen lepší filmy, ale i silnější a působivější herecké výkony. Pro spousty lidí, které sestry Williamsovy představují ikony nejspíš bude Král Richard zajímavým zážitkem, tenisoví analfabeti ovšem u sledování filmu dvakrát vzrušeni nebudou. Přitom by skutečně dobré sportovní drama mělo diváka vtáhnout i přes fakt, že pojednává o sportu, který dotyčného nezajímá. Král Richard ovšem tak jednoduše vtahujícím snímkem není..... (25.11.2021) (méně) (více)