Poslední pokušení Krista

Obdiv a nezájem. Toť už klasická charakteristika mého přístupu k filmům Martina Scorseseho. Objektivně uznávám, že jsou perfektně zvládnuté, ale osobně si je prostě nedokážu správně naplno užít. Poslední pokušení Krista ode mne schytalo ještě poměrně vysokou hodnotící známku hlavně za ta překvapení v závěrečné části - opravdu vychytralý scénář. Znovu si jej ale pravděpodobně nepustím. (14.07.2011)

Geniální zamyšlení nad podstatou nejenom křesťanství, ale vůbec víry jako takové. Film s duchaplným scenářem, který nabourává vžité pohledy dogmaticky uvažujících jedinců, kterým Scorseseho přemýšlivý, jinaký náhled na osobu Ježíše Krista nemusí být vůbec po chuti. I obrazově dominuje. Scénu ukřižování je kompozičně úžasná a všimněte si také, že při křížové cestě na Golgotu se Scorsese inspiroval obrazy starých holandských mistrů, mám tím na mysli postavení lidí, jejich gesta, výrazy, mimiku. Zapalování kinosálů ze strany radikálních křesťanských spolků při samotné premiéře filmu považuji za důsledek hlubokého nepochopení tohoto Scorseseho stěžejního díla. PS: Neméně geniální je i Gabrielův netradiční soundtrack. (02.06.2002)

Netušil jsem, jak cool může Ježíš být. Obdivuji citlivost, s jakou Scorsese proměnil Krista v dalšího ze svých pochybujících protagonistů, kteří hledají rovnováhu mezi svými reálnými možnostmi a požadavky na ně kladenými. Zlidštění svatého muže připomíná Buňuelova Nazarina. Bez ironických šťouchanců, zato s trademarkovými formálními postupy (krouživá kamera, zpomalené záběry, moderní hudba). Navenek fascinující podívaná, která strhne okamžitě, uvnitř duchovní odysea, která doznívá ještě mnoho dnů po zhlédnutí. Film, jenž vás obohatí bez ohledu na náboženské vyznání. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, Melies, Kesiak (17.12.2010)

"Jak chceš vymítat Satana? Lze snad vymítat Boha?" Jeden z nejhlubších a obsahově nejpodnětnějších filmů mého života. Filmařsky propracovavaná a mistrně tematizovaná záležitost, která mi i jako ateistovi přivodila vrcholnou diváckou slast. Formálně strohé, ale přesto dokonalé dílo pro lidi, kteří raději myslí, než tupě následují dogmata. (23.09.2005)

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé! (22.05.2007)