Smuteční slavnost

Demonstrativní ukázka moci státní i individuální, která ovšem není věčná. Věčného ho je zde jen pár věcí, takové ty boží mlýny, které platí i na budovatele, alespoň po stránce morální a lidské, historické paradoxy, které je po letech až úsměvné vidět a věčná i neměnná je taky lidská povaha a možnost přizpůsobit se, zvlášť, když si z toho můžu něco odnést. Věčná je pravda, která ze 14let udělá pár dní a i když je němá, dere se na povrch. (16.07.2013)

Shlédnuto v době Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Klobouk dolu, před tvůrci, když si člověk uvědomí ve které době toto dílo bylo natočeno. Skvělá práce s kamerou, herecky perfektně ztvárněno - zoufalost a deprese číšící z každého záběru se přímo zarývá do mysli a nutí vydržet ž do konce se zatajeným dechem, kam až tato eskapáda dospěje. Velice by mě zajímali obličeje členů tehdejší schvalovací komise po shlédnutí celého filmu. (11.04.2015)

Výjimečný film pracující s měřítkem snadno aplikovatelným na mnohem větší modely, rozkrývající realitu iluze fungující společnosti. Těžko si představit ideálnější látku pro černobílý film. Vyniká především hloubkou pole, kontrastem barev, kamerou, scénářem a metaforami, které už jsou snad za hranicí nesrozumitelnosti. Dál už bych musel pokračovat jen v superlativech.. (19.03.2011)

Dlho som čakal na nejaké prekvapenie z domácej filmovej tvorby. A vďaka Smuteční slavnosti som sa dočkal. Je to mimoriadny film, u ktorého mám problém vymenovať všetky jeho prednosti. Tak iba v náhodnom poradí spomeniem čiernobiely materiál, nevtieravú hudbu, atmosféru socialistického dusna, nemilosrdné obnažovanie ľudskej povahy nezávislej od režimu, úsporné vyjadrovanie a gestá hercov, množstvo náznakov, podobenstiev a odkazov. Pochopili ich aj cenzori a vedeli, kde má takýto film spočinúť. Nedávno som videl Noc nevěsty a oba filmy majú veľmi podobné videnie dobových udalostí. A oba filmy sú svetlými bodmi filmografie šesťdesiatych rokov. (27.05.2015)

Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. (16.10.2011)