Kairo

Kairo je v prvním plánu horor, ve kterém pozvolna odkrýváte tajemství podobně jako například v Kruhu, stejně jako ve zmíněném filmu je zde motiv masového média, v Kruhu to byla videokazeta a v Kairu se tajemné vzkazky šíří internetem, tímto médiem se tajemství dostává až do našich domovů. Od Kairo jsem očekával trochu lepší a originálnější duchařinu, ale dostal jsem daleko víc. Zpočátku je jasné, že jde o film temný, který je sice zbavený lekaček, ale i tak dokáže spolehlivě nahnat hrůzu. Asi nejlepší scéna mimo samotný závěr je setkání s jedním z duchů, je to výborně nasvětlený a používá to jeden psychologický trik, který vzbuzuje strach a nejistotu. Vezměte něco známého a uveďte to neobvyklého kontextu. Nechce židli levitovat, jít někoho po žebříku po horizontále či jako ve filmu změňte ženskou chůzi v nepřirozený pohyb, jako kdyby měla zlomené nohy. Známé přejde v neobvyklé, jistota se mění v strach. Většinu filmu jsem si říkal, že se opravdu drží příliš zpátky (absence lekačel, pozvolné tempo) a zaměřuje se jenom na budování atmosféry, závěr mi to však bohatě vynahradil, protože je úžasný a reflektuje hlavní myšlenku filmu. Ano, mluvím o myšlence, poselství, nikoliv o rozuzlení nebo vysvětlení, to totiž nečekejte. Doposud jsem znal podnětné a intelektuální filmy, které se maskují žánrem sci-fi, jako například Solaris, teď mi došlo, že životní sdělení lze dobře ukrýt i za hororem. Kairo podobně jako Suicide Club nebo Vyšetřování nočních můr tematizuje sebevraždu jako vztyčný bod horového příběhu, Japonci se s tím potřebují vypořádat. Vyšetřování nočních můr vytvořilo děsivého démona, který vás potrestá za to, že spácháte sebevraždu tím, že zemřete nepředstavitelně odpornou smrtí, Kairo však chce především dát odpověď, proč sebevraždy pácháme, aby vyústil v ironii. „Je tak jednoduché se oběsit.“ A proč je tedy pácháme? Japonsko jako zhuštěnina lidských duší a přitom si stejně každý připadá osamělý. Vzpomeňme na depresi Donnieho Darka, který říká: „Každý zemře sám.“ Kairo vytváří hodně velký oblouk (vlastně celý film k tomu směřuje), aby nám nakonec sdělil to nepříjemné poselství, že smrt je věčná samota. Jaká zákeřná ironie, utéci před bezútěšností samoty spácháním sebevraždy a propadnout se do věčného osamocení. Za života sám a po smrti sám. Jestli je na nějakém filmovém pásu skutečný kontakt s démonem, smrtkou, či dáblem, je to ve filmu Kairo při závěrečném tělesném setkání – velmi silný výjev a vrchol filmu. Kairo však není jen o smrti a sebevraždě, je to také lovestory mezi mužem, který je outsiderem a ženou, která je až nápadně krásná, takový načrtnutý vztah vede k nevyhnutelnému neúspěchu – končí opuštěním. Závěrečná apokalypsa byla jednou z nejlepších (lepší je Válka světů, ten pocit bezmocnosti při jeho sledování je neopakovatelný). Osamocená loď v nesmírném oceánu v závěru je zopakováním motivu osamění a nádherná tečka i ohlédnutí za divácky náročným filmem. Nečekal jsem to, vůbec ne, strašně moc se mi to líbilo a i když je Suicide Club mnohem působivější a asi i zajímavější, mám z Kairo nakonec lepší dojem. Další divný film, který si mě získal. Svého času TOP TEN. (27.03.2013) (méně) (více)