Skalpel, prosím

Životní bilancování stárnoucího lékaře - profesora (vynikající Miroslav Macháček), který je uznávaným odborníkem v neurochirurgii. Ve filmu se prolíná jeho soukromý a profesní život, prostředí kliniky, kde pracuje, a stojí před obtížným rozhodnutím, zda se má pokusit operovat malého chlapce, ačkoliv nadějě na úspěch se zdá být téměř mizivá. Z jeho soukromí do popředí nejvíce vystupuje manželka (Jana Brejchová), též lékařka, a syn Ondra (Ondřej Pavelka), který se "odrodil" a místo cesty v otcových šlépějích se stal archeologem. Film zabírá z různých úhlů pohledu práci a různé problémy zaměstnanců v nemocničním prostředí a zajímavým způsobem vykresluje (hlavně prostřednictvím monologů postavy profesora) jejich psychologii. Tento výtečný snímek byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy Valji Stýblové. (06.01.2012)

Precizní film, který ovšem mohl (nebo měl) být kratší a chudší o některou z mnoha dějových linek, aby nabral větší spád. Herectví Miroslava Macháčka je bezpochyby mistrovské, ostatní aktéři ovšem nepůsobí jako nějací "přicmrndávači", ale důstojně s ním drží krok. Skalpel, prosím působí skoro jako autentický dokument z lékařského prostředí a nedovedu si představit, jak by vypadal, kdyby vznikl v dnešní době. Kolik by v něm bylo rádoby dojemných záběrů na uslzené oči dětí i dospělých, jak moc tklivá a dojemná hudba by přitom hrála... A tak dále. (29.01.2012)

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost. (28.03.2008)

Strhující výpověď muže na špici chirurgie. Příběh všedního pracovního dne, týdne a měsíce jednoho doktora na neurochirurgii. Zároveň ale také skládání účtů stárnoucího muže, bilancování, vzpomínky. Děj podbarvuje komentář hlavního hrdiny, padají moudra, která by vydala na seriál. Syrové až naturalistické vylíčení světa uvnitř i okolo našeho pana doktora. Už dlouho jsem neviděl český film, který by šel takto na dřeň věci. Čistých 100%. (11.02.2010)

Skalpel je výborný film. Hlavně díky Macháčkovi, který vyjímečně dostal hlavní roli a zahrál ji parádně. Ovšem (jak tady už někdo psal) také proto, že se Svoboda nesnažil z toho filmu vytlouct nějaký laciný sentiment a uměle dojímací scény. U tohohle typu filmů je IMHO důležité, jestli můžete hercům ten příběh věřit, a v tomhle případě to opravdu jde, nejsou to jenom figurky jako ve spoustě filmů a seriálů z nemocničního prostředí. Pozn.: Knižní předloha od Valji Stýblové je taky výborná. // UPDATE 2020 - Viděl jsem to zase po letech a jenom mě to utvrdilo v názoru z dřívějška. Možná jsem si o něco víc uvědomil, o čem ten hlavní chirurg tak dumal, než Uzlíka přijal. Nechtělo se mu na stará kolena do operace, která se nejspíš nepodaří. Nešlo tam o riziko, že ten kluk umře - to by umřel stejně. Šlo o riziko, že mu to zbytečně poškodí pověst. Aspoň myslím. Vlastně to má spoustu rovin. Každopádně je to dobrý. (25.10.2007)