Andělská tvář

Tohle je prostě špatné. Neskutečné plýtvání hudbou, totální zvuková přeplácanost. Na place se buď ječí, řve nebo bulí a do toho hraje ochrestrální odprovod úderně vystavěné hudební bariéry. Už jenom pro tuhle zprasenou zvukovou stránku jsem to začal nenávidět. Umělé gradování komplexního vyznění každých třicet vteřin nemůže vydržet dvě hodiny. Do toho pan Zdeněk Troška nemá prostě režisérský styl mně blízký. Pokud tedy nějaký má - asi ano - , tak se mi prostě nelíbí. V pohádkách se dá leccos překousnout.. ale v tomto propadáku.. hraje pro jednu hvězdu jen to, že to vizuálně hezky vypadá. (30.12.2008)

Výprava, kamera i hudba vypadají, jako by snad ani nepocházeli z českého filmu - natolik jsou dobré a v tuzemských podmínkách neotřelé. Tímto Troška příjemně překvapil. Celkově je však film nudná a trapaná srágorovina hodná časopisecké edice "Večery pod lampou"...V tomto ohledu Troška nepřekvapil ani trochu. Ale za technickou stránku a hlavně za ten pokus natočit film žánru a ažení, který se u nás moc nenosí dávám dvě **. (01.10.2007)

Hana Marie Körnerová je pojem. Alespoň pro cílové divačky a tím pádem i čtenářky nejkřišťálovějšího literárního braku našich luhů a hájů. V poměru se zahraniční konkurencí (a nemusíme chodit ani tak daleko, i když typicky profilovými se staly až latinskoamerické telenovely, byť to samé, i když v poněkud sofistikovanější podobě, dá-li se to vůbec o tomto žánru s klidným svědomím tvrdit, bez problémů najdeme v některých západoevropských státech) se TVÁŘ dokonce jeví jako ne zcela konzumní součást národní identity porevolučního filmového spotřebitele. Tzv. spotřební divák bude s filmem spokojen čistě pro jeho účelové vyznění, které bylo spoluvytvářeno s ohledem na potenciální zpětnou vazbu, jíž se mu dostává v míře ne právě malé. Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí předkládá definici kýče jako druhé slzy: objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením "To je krásné!“, ale s úvahou "To je tak krásné, že nás to dojímá!“ Bezbřehá sebeonanie nachází své uskutečnění v emocionálně vyhraněných exteriérech, které v rámci svého poslání plní funkci samoúčelného výtvarného zátiší, nahrazeného v opačném směru přemírou efektních dekorací, ulpívajících na obecných představách dobové autenticity. Pro srovnání je zajímavé sledovat, jak s tímto typem filmového prostředku pracuje například Formanův Amadeus. Kunderově definici kýče pak nejlépe odpovídá Maláskova hudební kompozice, neomylně se strefující do vkusu cílového diváka. Zmiňovat se o jednotlivých hereckých představitelích je takřka zbytečné, neboť film jich mnoho nemá. Má pouze duševně prázdné šablony, jakými jsou v první řadě étericky prkenná Michaela Kuklová a humpolácký Jiří Pomeje. Zdá se tedy, že vše do sebe bez výjimky zapadá a není důvod se domnívat, že by Troškův film mohl a dokonce měl zklamat. Ale zklamal. Diváky a posléze producenty. Proč? Že by konečně nastal posun obecného vnímání kvality? Kam se poděla typická česká malost? Kdo koho zmanipuloval? Co dělá Hana Marie Körnerová? A co na to Jan Tleskač? (19.08.2010)

Pokus o velkou kostýmní podívanou, ze kterého mi utkvělo jen to, že tam neustále stojí někdo ve větru na skále, že postavy byly průhledné jak sklo, že to obsahovalo typické klišé, kdy ten na pohled hodný a sladký synáček byl pěknej hajzl a z černé ovce rodiny se "nečekaně" vyklubal hrdina a především, že to byla velká nuda. (15.01.2006)

Jde svým způsobem o milník české kinematografie. Po vlažném přijetí v kinech Troška definitivně ztratil své umělecké ambice a začal agresivně šlapat do buranských komedií i perverzních pohádek. Rádoby producent Pomeje se zase dostal do tak velkých finančních problémů, že si zničil život. Rozmáchlá produkce nemohla zastínit hloupou předlohu. Jedna pecka za jedno kůzle a nemyslím to Pomejeho. (18.08.2021)