Rocco a jeho bratři

Taliansky film o talianskej rodine. Čo od toho očakávať? Samozrejme veľké emócie, klačiacu a plačiacu matku pri nepodarenom synovi, pomstu, bitku medzi bratmi, emotívnu vraždu s dohrou, krásne osudové ženy atď. Čistá melodráma ako vyšitá. Natočiť film pred 50 rokmi, ktorý mi utečie ako voda, je umenie. Výkony ústrednej trojice sú, neviem, ako to povedať originálne, takže famózne. (18.05.2012)

Ač téměř tříhodinový, přesto dostatečně poutavý a dramaticky natočený příběh pěti bratrů. Vyrovnaně podané příklady toho, jak dokáže původem vesničany změnit městská aglomerace a její nástrahy (konkrétně Milán). Zatímco Simone propadne alkoholu a prostitutkám, Ciro naopak dokáže vystudovat a získat místo v rozvíjející se továrně. Někde mezi těmito dvěma pak stojí Rocco perfektně zahraný mladým Delonem. Simonem způsobená tragédie v závěru nepostrádá dostatek gradace napětí a herecké dramatiky němých filmů, čímž ohromuje. (08.01.2008)

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)

Druhý pohľad po pol storočí znamená štandardne hviezdičku dolu. Nepomáha ani to, že ide o predstaviteľa talianskeho neorealizmu, nakrúteného slávnym režisérom, v ktorom hviezdia mladučké hviezdy, ako Alain Delon, Renato Salvatori, Annie Girardot a dokonca i Claudia Cardinale, hudbu obstaral Nino Rota a komunistickí cenzori tento film ochotne prepustili cez svoje sito. Tak čo viac by sme si mohli priať? No, napríklad kratšiu stopáž, aby hluk a gestá rodiny z Lukánie nepripomínali hluk a gestá rodiny z cigánskej osady, menej melodrámy a prehrávania, a to by na začiatok aj stačilo. V žiadnom prípade to nie je zlý a nezaujímavý film, akurát nevyčnieva príliš vysoko nad priemerom. (06.07.2012)

Opět jsem byl pokořen mým dlouholetým úhlavním nepřítelem, který na mě číhá ve filmových klubech a na postech různých žebříčků "nej" - italským neorealismem. Základní kostra příběhu je zajímavá, Delon a Girardotová excelují, celkový dojem mi ale jako vždy ubily scénky z rodinného života plné ječení, pošťuchování a zalamování rukama. Jako kniha by to bylo skvostné, v podání groteskní partičky afektovaných Jižanů se to ale dalo snést jen stěží. (06.02.2011)