Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Dancer in the Dark
Tanečnica v tme
Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Robby MüllerHudba:
BjörkHrají:
Björk, Catherine Deneuve, David Morse, Peter Stormare, Joel Grey, Cara Seymour, Jean-Marc Barr, Vincent Paterson, Siobhan Fallon Hogan, Željko Ivanek (více)Obsahy(1)
Svérázné československé emigrantce Selmě Ježkové hrozí brzká slepota. Sama emigrovala do Spojených států 60. let, aby tu zajistila oční operaci synovi postiženému dědičnou chorobou. Přestože Selmu obklopují dobří lidé, zůstává ve svém údělu sama. Potíže překonává zejména díky vášni k muzikálům. Trierovský dokumentární způsob snímání pomocí ruční digitální kamery tvoří zvláštní a často diskutovaný kontrast k žánru melodramatu a muzikálu. Závěrečnému snímku Trierovy “trilogie zlatého srdce” dominuje islandská zpěvačky Björk, která se zde se svou výjimečnou rolí zcela identifikovala bez dalších ambicí na filmovou kariéru. Za svůj výkon si odvezla hereckou cenu z Cannes, kde byl film oceněn i cenu nejvyšší, Zlatou palmou. (Aerofilms)
(více)Videa (1)
Recenze (399)
K látce se absolutně nehodící ruční kamera. Cokoliv týkající se Československa (jména, přízvuky, příchod Oldřicha Nového) = trapnost nad trapnost. Zbytek fajn, ale výše uvedené ruší a pošlapává jak skvělé herce, tak i několik neskutečně dobrých scén (vražda, vězení, tokání na železničním mostě), které ale ve výsledku zapadnou a vyšumí. ()
Björk je úplně strašná a její neustálý kvílení (těžko to nazvat zpěvem) mě doslova přivádělo k šílenství. K tomu ještě příšerný muzikálový vsuvky a celý dílo totálně pohřbila rozklepaná ruční kamera. Je to škoda, protože jinak ten námět vypadal celkem zajímavě a ostatní herecký obsazení rozhodně neni špatný. Moh z toho vzniknout daleko lepší film. Tady snad můžu ocenit akorát posledních cca 25 minut. Jinak mi spíš film lez na nervy. Chtělo by to vyházet všechny ty muzikálový čísla, místo Björk obsadit nějakou schopnější hérečku a natočit to nějak normálně, aby to nevypadalo, že tu kameru držel v ruce chovanec z Jedličkova ústavu. ()
Evropa zůstává v mých očích nepřekonána, ale tohle je druhý Trierův film, na nějž se s chutí podívám znovu. Skutečně téměř celoevropský film se odehrává v USA, tohle může vymyslet jen Trier. A obléknout Deneuve do montérek dokázal taky jenom on. A naštvat, protože jsem se těšila na Stellana, který měl nakonec štěk, to dokáže vlastně taky jen Trier. ()
Podle mne má film jedinou vadu, a tou je to, že chce být mermomocí muzikálem. Poetika syrového dramatu je zcela jiná než poetika muzikálová. A tak vždy, když mne příběh pohltí, ale vzápětí mne vytrhne z nálady, kterou předtím vytvořil, nepravděpodobnou taneční a pěveckou vložkou, která nic nikam neposune a jenom zdržuje, naštvu se. V průběhu minut se pak už hrozím, kdy to zase přijde - o možnosti jít pocitově s sebou se tak nedá mluvit. ()
Galerie (39)
Zajímavosti (29)
- Na otázku, v čem podle ní spočívá rozdíl mezi světem hudby a filmu, představitelka Selmy Ježkové, zpěvačka Björk, v čase premiéry filmu odpověděla: "Každý sní o tom, že se stane hercem. Dialogy a mluvené slovo jsou komunikačními prostředky, jimž se hudebníci vyhýbají. Slova nepatří k jejich oblíbeným výrazovým formám, protože většina diváků je introvertních. Uvědomte si jen, jak se nahrávají desky - v absolutní izolaci. Trávíte hodiny tím, že v úplné samotě přemýšlíte nad věcimi, a snadno se vám může stát, že jediný člověk, kterého za dlouhé měsíce potkáte, je zvukový technik. A sotva je deska hotová, následují koncerty, které pro mě taky nejsou zvlášť lehké. Jsem vždycky neuvěřitelně nervózní - dokud nezaznějí první tóny písničky. Pak se okamžitě uklidním, protože na pódiu nehraju ve skutečnosti před tisíci lidmi, ale jen ve svých písních. Skoro jako v mýdlové bublině, ve které se mi nemůže nic stát. Pop a film jsou dva úplně odlišné světy." (NIRO)
- První hudební číslo se objeví až ve 40 minutě. (HellFire)
Další odvážný experimentální, ale nejen proto vynikající, film dánského mága Larse von Triera. Překvapivé propojení klasické stavby dramatu s žánrem televizního ,,dojáku" tedy formátem soap opery (mýdlové opery) a to celé navíc proložené muzikálovými intermezzy. Tuhle nezvyklou stavbu filmu Trier rozdělil na dva vyvážené celky. První polovinu, hlavně kvůli kameře, velmi roztěkané, až dokumentární, snímané z ruky, což Trierův tvůrčí záměr přesně splnilo (divák tak má být přesvědčen o autentické výpovědi díla), ovšem běžný filmový divák ale jen těžko stráví (skoro hodinová expozice je poněkud dlouhá) a druhá část díla, uvozená prvním muzikálovým vstupem, který je, jakož i ostatní muzikálová intermezza, v kontrastu se zbytkem nasnímaného filmu odlišně barevný a obsahuje další sémantickou i estetickou rovinu filmu. Melodramatický až bulvární příběh české emigrantky v podání vynikající a přesvědčivé islandské zpěvačky Björk, jejíž postava emigruje v padesátých letech z Československa do Spojených státu hlavně kvůli tomu, aby zachránila svého syna před prokletím dědičného jha slepoty, jímž ona sama trpí (a přechází tak přímo nabízející se politický rozměr oné doby), je záměrně postaven tak, aby doslova ždímal divákovy city a vymámil nejednu slzu na jeho tváři. Lars von Trier ovšem tuto ,,pokleslou " zábavu prokládá barevnými muzikálovými čísly, které zhmotňují představy a sny hlavní protagonistky a které posouvají významovou složku do dalších pater. Barevnost těchto hudebních vsuvek je sama o sobě velmi zvláštně zvolena. Natónování na úroveň barev televizního materiálu sedmdesátých či osmdesátých let, barvy vyvedené naschvál mdle vytváří v muzikálních číslech jakýsi zvláštní pocitový odér, odér nostalgie archetypu společného všemi sdíleného televizního světa... Výborná choreografie tanečních čísel, které jsou vždy situovány do všedních, neuměleckých míst (tovární hala, železniční trať, soudní síň, vězení...) a nesou v sobě sdělení, která se navyšují na obecně vedenou dějovou linku (Selma si materializuje zvuky továrny v kreacích tanečních figur; odváží se k milostné avantýře s místním mužem, jenž se jí vytrvale dvoří a kterého v reálném světě odmítá) a toto propojení působí velmi sugestivně. Co vyšlo Larsu von Trierovi asi nejvíce, je herecké obsazení tohohle filmu. O Björk asi mluvit netřeba, ta podává přesvědčivý strhující výkon, ale i další role jsou obsazeny velmi přesně. Peter Stormare, vytržen ze své typické role podivínského násilníka, tak typického pro filmy bratrů Coenů či aktuálně třeba pro seriálu Prison Breake, podává přesvědčivý výkon v roli maloměstského amerického prosťáčka, který se nesměle uchází o hlavní hrdinku Selmu, David Morse v roli pro kolizi dramatické složky velmi zásadní postavy, souseda - policisty, Cara Seymour v roli typické středostavovské Američanky, jeho manželky, to všechno představuje vhodně namixovaný herecký koktejl. Úžasné emoce budící postmoderní synkretické dílo... (PS: Nás Čechy tenhle film bohužel trošku škrtí...neb všichni máme něco uloženo v našem kolektivním podvědomí a ryzost ,,slovanského" křestního jména Selma či Oldřich Nový podobající se spíše Fredu Astaireovi to tedy rozhodně není...) () (méně) (více)