Piknik na Hanging Rock

První půlhodina probíhala s velice podmanivým poetickým nádechem uprostřed dechberoucí australské přírody. Spoustu krásných vizuálních záblesků doplňovala nádherná výprava v počátku 20. století a tóny nebeských her na flétnu v pozadí, Weir dokázal najít obrovský kus poezie i v hejně mravenců na zhnilém koláči. Po mrazivém zvratu se atmosféra mění... Může se zdát, že ve filmu se až na pár scén nic výrazného neděje a že celý příběh několikrát uvízl spolu s marným poručíkovým pátráním na mrtvém bodě. Nicméně Weir mi díky svým precizně stylizovaným výjevům a stále víc houstnoucí atmosféře přinesl mrazivý prožitek jako ze skutečně temného horroru, ačkoliv zůstal při tom prost jakýchkoliv lekaček a jiných prvoplánovaně strašidelných scén. Až do poslední chvíle mě držel zasaženého s velkým očekáváním a zneklidněním (co mohl znament symbol rudého mraku? proč má věčně omezovaná Sára v sobě pořád tolik ďábelský pohled...?) a není zřejmě vinou tvůrců, že jsem nedostal na všechny vzniklé otázky odpověď. On je totiž svět někdy také ponechává napospas božímu, nedoknutelnému tajemství, jako zrovna tenkrát na sklonku starých časů v jedné dívčí škole, jejíž studentky si udělaly malý nevinný piknik na Hanging Rock. Mysteriózní drama bez jednoznačné pointy a se závěrem, jenž stejně jako někdy i život náhle zklame nemožností vědět vše, co bychom věděli rádi, může znamenat obrovský tvůrčí risk. Peter Weir jako režisérský jezdec na tomto tenkém ledu nejen díky již zmíněné velkolepé atmosféře znamenitě obstál. Ba co víc, na konci jsem zůstal rád, že se vyvrcholení obešlo bez jakýchkoliv satanistických a jim podobných motivů. // Po Roegově Cestě již druhý australský film 70. let, který mě totálně uhranul. [95%] (01.07.2021)

Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem. (09.05.2011)

Petera Weira mám poměrně hodně rád, ale ne jeho rané období (soudě podle Poslední vlny a Pikniku na Hanging Rock). Tahle velice rozvláčná a prázdná story z přelomu 19. a 20. století z prostředí australské pouště mi opravdu nesedla. Počínaje prostředím užvaněného kurníku a konče vytrvalou snahou o mysteriózní atmosféru (občas povedenou, abych jenom nehanil). Ne, pro mne je tohle daleko od definice zajímavého, či jakkoli podnětného filmu. (22.08.2010)

„Everything begins and ends at the exactly right time and place..“ Záhadné zmizení děvčat jako podobenství soumraku viktoriánské éry, ztráty nevinnosti a střetnutí osadníků s mystikou jejich nové země. A nebo je znásilnil, podříznul a zakopal (ne nutně v tomhle pořadí) praděd Micka Taylora z Wolf Creeku? Není to zas až tak podstatné, tady jde především o způsob podání. Vizuál v hávu zasněnosti a impresionismu, samotný Hanging Rock připomínající lidské tváře ztracené v čase a hudební doprovod, který vtahuje do svých pavučin tajuplným ústředním motivem, Panovou flétnou, zlověstným hučením i úryvky z klasiků. Pokud bych měl tohle stěžejní dílo australské kinematografie nějak stručně charakterizovat, napadají mě jen dvě slova. Odcházení vznešenosti.. (04.05.2020)

Jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Kombinace až nebeský krásy dívek se strach nahánějícím tajemnem a skvělou hudbou (taky skvěle použitou, opakující se začátek 2. věty Beethovenovo 5. klavírního koncertu, postupně delší a delší, až přijde po smyčcích vytouženej klavír, to je nádhera) je dokonalá. (23.09.2011)