Dotek zla

Orson Welles vypadá tak, že nemusíte pochybovat o tom, kdo je tady padouch. Ale jako režisér je prvotřídní. Baví mě hlavně jeho práce se světlem a stíny či používání druhého plánu v záběrech.Označit Dotek zla jako film noir je značně zjednodušující, film některé jeho prvky využívá, ale samotný žánr značně přesahuje. Rozhodně je to ale pozoruhodný kousek! (20.12.2012)

Jak se to vezme. Tento film není bezpochyby bez chyby (aneb jednoduchá slovní hříčka pro začátek komentáře neuškodí). Pár pasáží nedává příliš velký smysl, některé dějové zvraty jsou také spíš ke škodě než k užitku – například odhalení toho, jak to vlastně ve skutečnosti je s postavou narušeného detektiva mi přišlo nadbytečné a navíc to pokazilo celkovou auru démoničnosti Quinlanova charakteru. A je také pravdou, že Heston s umělými zuby, srostlým obočím a nabarvený nahnědo k dokonalému zážitku také zrovna nepřispívá. Nevím, jak tvůrci přemýšleli, když udělali rozhodnutí obsadit zrovna tohoto herce do role Mexičana, nicméně kdykoliv se jeho postava objevila před kamerou (a že se objevuje neustále), zapomínal jsem na příběh a v hlavě se mi začaly rojit otázky typu „proč“, „za co“, „tohle je snad nějaký hrůzný omyl“ nebo „nesnědl jsem před projekcí zase jednou omylem něco vysoce halucinogenního?“, etc. Avšak nyní lehce pozměňme tón a pokračujme chválou – protože všechno výše jmenované má několik velikých ALE. Welles totiž zmíněné nedostatky vynahrazuje neuvěřitelně novátorským přístupem a neskonalým talentem, který byl však možná až příliš velký – přinejmenším pro nechápavé hollywoodské pohlaváry, kteří klasicky nedokázali ocenit vizionáře – v tomto případě nastaly změny v postprodukci, které dosti narušily původní tvůrcovi vize. A tak jsme i zde (podobně jako v mnoha dalších Wellesových dílech) svědky kompromisu mezi studiem a tvůrčí osobností. Avšak i přes překážky se podařilo vytvořit nejen velmi solidní film-noir, ale i pár doslova zázračných pasáží, které dalekosáhlé předběhly svoji dobu a zapsaly se do historie kinematografie. Například dodnes působivý úvod, kdy kamera v složitých jízdách a manévrech sleduje v jednom nepřerušeném několikaminutovém záběru auto s bombou v dokonalém synchronizaci s prostředím i charaktery, což má za následek mrazivé napětí a počítání každé sekundy, která zbývá do detonace. Podobně vyšperkovaná je i pasáž odposlouchávání ze závěru filmu, plná stínů a pokřivených obrazů, jež jakoby vypovídají o pokroucené mysli hlavního antagonisty a jež se divákovi na dlouho vryjí do paměti ve své velkolepé sugestivní síle. (14.10.2017)

Wellesov Dotyk zla bude vo mne evokovať pocit veľkého sklamania. Tešil som sa na film nabitý skvelými menami, ale netrvalo dlho a pôvodné očakávania sa pod náporom nereálnosti, naivity a trápnosti rýchlo zmenili na nudu a odmietanie. Neviem, prečo bolo nutné každý detail vyjadriť tak, aby to pochopil nielen americký, ale aj mexický divák. Neviem aký zmysel malo deformovanie Wellesa do podoby nafúknutého štvorzubca. Neviem toho v spojitosti s týmto filmom oveľa viac, ale viem, že ma vlastne odpovede na otázky ani nezaujímajú. (26.10.2012)

Klenot a naprostá klasika Noir filmů!!! Orson Welles byl opravdu jeden z největších filmových guru a o jeho přínosu světové kinematografii nemá cenu diskutovat. Touch of Evil má v sobě dokonalou atmosféru, perfektní práci s kamerou, promyšlený scénář, skvělé herecké výkony a dokonalou režii Orsona Wellese, který se doslova vyžívá v dlouhých záběrech bez střihu. Nemám vůbec co vytknout, tohle je prostě povinnost pro každého filmové nadšence......... (07.02.2009)

Miluji vypointované kriminálky s ne zrovna jednoznačnými hrdiny (z těch novějších L. A. -Přísně tajné, Obvyklí podezřelí). A právě tento film je nejčistší esence toho, co od takového filmu čekám a opravdu mě mrzí, že jsem velice dlouho otálel s tím, se na tento film vůbec podívat. Welles byl režisérský a herecký frajer a může ve filmovém nebi hrdě chodit s nosem nahoru. (24.12.2005)