Kabinet doktora Caligariho

Temná metafora ve zdeformovaných kulisách města, kde se snoubí kubismus s expresionismem v jemném oparu dada. Film jsem viděl s hudbou Rainera Viertelboecka (1993). V řadě scén mi připomněla německou industriální skupinu Einstürzende Neubauten - klasické nástroje připomínají hudbu počátku minulého století, do toho prolínají nástroje elektronické a následně rozličné bicí a ruchy. Snímek s řadou významů, a tedy vykládaný různě, je dnes již klasickým dílem německého expresionismu. Doba po skončení války, rozvrácená německá ekonomika, neradostné vyhlídky, manipulace s jedincem....já si ale kromě toho vzpomněl na E.A.Poa (Metoda doktora Téra a profesora Péra). Kulisy, výprava, líčení herců, hudba a skvělý konec. Příběh sám dnes jistě objevný není a jeho zpracování bude asi současného diváka nudit. Za pozornost ale stojí některé detaily, které se staly zřejmě vzorem pro další filmy - stínohra (vraždění) a toporná chůze Cesara připomenou další klasiku - Upír Nosferatu... (09.04.2014)

Skvěle pročištěná a rekonstruovaná verze slavného starožitného německého němého filmu naznačuje, že kvalitu světového formátu lze hledat i mimo USA či Rusko. Míra osobitosti a původnosti i působivosti tu je mimořádná. Expresionistický výtvarný doprovod stejně jako herecké výkony nejsou samoúčelné a jako víc než funkční se projevuje i nadprůměrný scénář. Horor, který umělecky přesahuje svůj žánr, lze oprávněně chápat jako působivou prorockou metaforu. Dějiny tu odpovídají symbolice: Německo, zmítané v té době radikálními puči extremismu z obou směrů - pravého i levého - , skutečně žilo na počátku dvacátých let ve vytržení, které se vrátilo o deset let později srovnatelným šokem z propuknutí Velké hospodářské krize třicátých let. A tak poslední šestý díl tohoto strohého dramatu napájeného i pantomimou předvídá další průnik německého šovinismu, spojovaného dnes s Hitlerovým jménem. Fantasknost filmu přestává být fantaskností a mění se jakoby obratem ruky v pronikavou, chirurgicky nemilosrdnou a protokolárně nezpochybnitelnou skutečnost. V oslovení, které mrazí i po devadesáti letech, v působivost, kterou raketově rychý rozvoj technické stránky hraného filmu dosud nepřekonal a zřejmě ani v dohledné budoucnosti nepřekoná. (16.02.2010)

Tak tohle je skutečná hororová klasika a bezpochyby jeden z nejpozoruhodnějších projektů z "málomluvných" 20. let minulého století. Přesněji řečeno; zatímco u slavného Nosferatu ještě stačili tehdejší diváci chvatně odběhnout na záchod, ve společnosti profesora Caligariho už jim jistě pomohly jen plenky. I po letech nesmírně působivý snímek, jehož kulisy a skromná výprava dnes možná vyznívají úsměvně, ale co se týče atmosféry, herců a příběhu včetně vynikající pointy, nemá se vůbec za co stydět. 85% (14.08.2013)

Jedno z TĚCH přelomových děl světové kinematografie, které ji posunulo o krok dál. Německý expresionismus ve své nejkrystaličtější podobě (rozuměj nejschizofrenější, nejpokřivenější a nejstyličtější). Film z roku 1919, který tento slavný, s hororem spojovaný filmařský styl představil světu dodnes dýchá nepopsatelnou atmosférou. Přesto – samozřejmě z dnešního pohledu – mi dost vadí jeho tempo (místy se skutečně neuvěřitelně vleče). (17.06.2006)

Patrí film medzi umenie? Dnes je odpoveď jasná, ale v prvých rokoch 20. storočia sa na túto tému viedli v Nemecku búrlivé intelektuálne diskusie. Kabinet doktora Caligariho, natočený dva roky po konci prvej svetovej vojny, problém vyriešil tým, že vniesol do filmu rôznorodé techniky expresionizmu. Wiene napísal dielo v spolupráci s Carlom Mayerom, dôležitou postavou nemeckej kinematografie 20. rokov. Film postavili na estetike fragmentárnosti, ktorá sa na plátne demonštruje okrem iného tým, že hlavný príbeh má svoj vonkajší rámec. S postupom filmu je stále výraznejšia originalita každého záberu: jedny z najsilnejších obrazov v dejinách kinematografie ľahko prevážia mierne nedostatky scénickej výpravy. Sledujeme hru lomených línií, šerosvitu a mohutných tieňov, ktoré sa tiahnu po stenách, chodníkoch a zveličených objektoch, a to všetko z natoľko pokrútených perspektív, že sa razom ocitáme vo svete nočných môr. Film, ovplyvnený divadelnými postupmi a realizovaný s veľmi obmedzeným rozpočtom, vďačí za svoju jedinečnú vizáž trojici umelcov zo známeho berlínskeho magazínu Der Sturm, ktorí namaľovali kulisy. Herecké výkony (a nielen Conrada Veidta, ktorý sa týmto dielom presadil vo svete) drží nad priemerom jednak ľahko hysterický nádych, jednak prízračné nalíčené tváre a starodávne oblečenie. Hoci sa nemecký expresionizmus snaží týmto dielom utiecť zo zúfalej skutočnosti do fantastických vízií, ktoré produkuje duševná nemoc, neprestáva reflektovať svoju dobu. Siegfried Kracauer považoval Kabinet doktora Caligariho a ďalšie nemecké filmy z rokov 1920-1933 za predzvesť nacizmu; opakovane sa v nich totiž objavujú hrozivé figúry, ktoré úspešne ovládajú masy. Ale Wieneho snímok zpracuváva i večné hororové témy: príbeh netvora, ktorý svojím konaním realizuje naše potlačované predstavy. 80% (10.10.2009)