Na Větrné hůrce

Krásne ateliéry s pozadím krajinky, ktoré dotvárajú už tak neopakovateľnú atmosféru sú vo Wylerových rukách skrátka stávkou na istotu. Jeden z najkrajších koncov, aké pozná čiernobiele plátno iba potvrdzuje, že aj Brontëho kult sa dá s úctou natočiť. No a to ručné remeslo je proste neopakovateľné a v niektorých pasážach skutočne len márne lapám po dychu. (10.09.2013)

Nechci se pouštět do většího srovnání téhle a verzí z roku 1970 a 1992, protože bych musel u těch novějších snižovat hodnocení (verzi z roku 1970 jsem viděl dávno, tak ji raději ani nehodnotím). Nicméně, stejný námět ke srovnání vybízí, tak tedy alespoň "zlehka": Hlavní postavou je bezesporu Heathcliff - na něm to celé stojí. Lze namítat, že důležitá je Cathy, ale já spíš to chápu tak, že je podstatné, jak režisér zvládne poodhalit její divokost, která to celé "zavinila". A Heathcliffa pokud budu hodnotit v obsazení a také pak způsob, s jakou herec postavu zahrál, má u mě sto bodů právě Laurence Olivier. Až kus za ním jsou jinak bezvadní Ralph Fiennes a Timothy Dalton. Když jsem viděl ty dvě novější verze, říkal jsem si: "páni, jak skvěle se tenhle týpek na Heathcliffa hodí". Když jsem včera dokoukal černobílou verzi s Laurencem, už to neříkám. Ten chlap měl v sobě něco, co ti "novější" dva nemají. Srovnávat děj filmu s knihou je vždy trochu ošemetné. Nicméně u této verze se mi moc líbila role Cathy, na které se opravdu dal poznat ten neustálý a svazující vnitřní souboj mezi přepychem a životní láskou, což třeba u verze 1992 moc nevyznělo. A skvělá hudba té doby, které se dnes již (bohužel) nic a nikdo nevyrovná. Souhlasím s POMEM, že černobílá má hodně co do sebe. (25.02.2008)

Nemám Wylerově verzi vlastně co vytknout. Film jistě kvalitní, věrně zachycující hlavní linii příběhu. Vše v dokonalé studiové harmonii. Bohužel mu však z mého pohledu chybí ta neskutečná vášeň a atmosféra, které dělají z knižní předlohy tak nezapomenutelný zážitek. Ale to už je ten osud filmových adaptací. 6/10 (21.02.2017)

Nemám nic proti použití vlastní invence při zfilmovávání knih (naopak, lepší než otrocký převod), ale nesmí to probíhat stylem, jaký předvedly Wuthering Heights. Tzn. že se bez adekvátní náhrady vyhodí téměř všechny vedlejší zápletky a samotnou hlavní linii pozmění tak, že celý příběh téměř ztrácí smysl. Té obrovské lásce Heathcliffa a Cathy jsem nevěřila ani minutu, zvláště po její svatbě - kromě závěrečné scény (a to taky nepříliš) skutečně nebylo poznat, že by tihle dva byli "jedno tělo, jedna duše." Přispěli k tomu převážn typově velmi nepřesní herci, Laurence Olivier působí od začátku spíš jako moulovitý gentleman, po nějaké obroublosti či démoničnosti není ani stopy. Určitě bych ho neoznačila za ďábla v lidské podobě. Ve chvílích, kdy měl vyjádřit nějaké záporné pohnutí mysli (např. odpor, když se jej dotýká Isabela), nasadil pokaždé výraz duševně zaostalého člověka, kterému padá nalepené obočí. Merle Oberon je cukrová, svého chotě milující, panenka, žádná nespoutaná sobecká divoška, která se vdala jen pro lákavé pozlátko. Jediný moment, kdy mi Heathcliff a Cathy přišli jakž-takž uvěřitelní je krátký exkurs do jejich dětství, pak už je to jen horší. Vedlejší postavy na tom nejsou o mnoho lépe, ať už je to trapně střízlivý Hindley, s nábytkem splývající Edgar, nebo vypoulená Isabela. Všichni jen tak postávají (občas běží v záři zapadajícího slunce či v dešti) a nepřesvědčivě odříkávají své party. Hereckým výkonům odpovídá i prostředí - interiéry a zejména exteriéry jsou studiově nevěrohodné, od pohledu laciné a stejně, jako uřvaná a nepříjemná hudba, jen podporují můj negativní pocit z celých Wuthering Heights. (05.08.2007)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)