Zita Kabátová

„Už nikdy nebudu hrát ve filmu, už na to nemám. Já bych roli uhrála. Nádherně. Kdyby šlo jenom o to to tam odkecat. To jo. Ale dostaňte mě v pořádku tam a zpátky. Umyjte mě. Načančejte a odličte mě. A tohle všechno, to už je na mě strašně moc.“

Svěřila se v srpnu 2005 druhá nejstarší žijící česká herečka Zita Kabátová novinářům a tak vlastně ukončila svoji plodnou hereckou kariéru (i když toto své tvrzení později dvakrát porušila). Na kontě má desítky divadelních rolí a šedesát rolí ve filmu.

Narodila se 27. dubna 1913 v Praze na Malé straně architektovi Bennovi Kabátovi (ve svých žilách má také šlechtickou krev). K herectví a k umění měla blízko už odmalička. I když její otec byl architekt (podílel se na opravách chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně), psal dětské loutkové hry a se svojí ženou hrál u ochotníků. I Zitin strýc Josef Šváb – Malostranský (1860 – 1932) byl hercem a prvním českým filmovým hercem. Poprvé se na divadelních prknech objevila ještě jako nemluvně v povijanu v Malostranské besedě.

Jako dítě vystupovala na žižkovské scéně u Karla Želenského a u ochotníků. U ochotníků hrála i po vystudování gymnázia a klášterní školy. Na začátku třicátých let se snažila dostat do Divadla Vlasty Buriana (později i do Osvobozené divadla), neměla však ještě potřebné zkušenosti. Od roku 1935 se začala herectví věnovat profesionálně. Od ochotníků se dostala do divadélka Akropolis (1935), a poté do Tylova divadla v Nuslích (1935 – 1936), Velké operety (1936 – 1938), Nového divadla (1938 – 1940), Švandova divadla (1940 – 1941) a Komorního divadla (1941 – 1944).

Na přelomu let 1935 a 1936 si Zita Kabátová přečetla ve Filmovém ilustrovaném zpravodaji výzvu: „Kdo chce být Sextánkou?“ Producenti totiž hledali nové talenty pro nově připravovaný film SEXTÁNKA (1936). Rozhodla se zkusit štěstí a poslala jim své foto. Byla pozvána do Almy, kde se na ní ředitel Jelínek podíval a prohlásil, že se na Sextánku nehodí (tuto roli ve filmu nakonec získala populární Hana Vítová). Navrhl jí však, že by se hodila na hlavní ženskou roli ve filmu SVĚTLO JEHO OČÍ (1936). Byla pozvána na pohovor, po němž hlavní roli ošetřovatelky Světly ve svém prvním filmu získala.

Film SVĚTLO JEHO OČÍ odstartoval Kabátové závratnou kariéru jedné z nejoblíbenějších hereček 30. a 40. let. Hlavně díky svému elegantnímu zjevu a kultivovanému projevu. Ze začátku hrála v různých sentimentálních a nenáročných komedií režisérů Vladimíra Slavínského, Miroslava Cikána, Václava Binovce a Jana Svitáka: ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH (Miluška Kovářová), LOJZIČKA (Karla), LÍZIN LET DO NEBE a LÍZINO ŠTĚSTÍ (učitelka Sýkorová), BLÁHOVÉ DĚVČE (žena Albína), KDYBYCH BYL TÁTOU (prodavačka Helena), JEJÍ HŘÍCH (medička Holmová), SRDCE V CELOFÁNU (tanečnice Nina), ZLATÝ ČLOVĚK (MUDr. Jožka Severýnová), MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ (Lia Karstenová) a další.

Z jejích významnější rolí si vyjmenujme: Elsu v TULÁKU MACOUNOVI (1939), Pepičku, ženu Františka Kmocha v životopisném filmu TO BYL ČESKÝ MUZIKANT (1940), malířku Helenu v komedii ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1940), operetní hvězdu Marion v Burianově komedii PROVDÁM SVOU ŽENU (1941), Julii Jelenovou v další „Burianovce“ PŘEDNOSTA STANICE (1941) a Márynku Bezouškovou v PANTÁTOVI BEZOUŠKOVI (1941). S Králem komiků Vlastou Buranem si zahrála ještě jednou jako jeho žena Jarmila Valentová – Putičková v komedii ZLATÉ DNO (1942).

Životní rolí se stala kreace Heleny Horníkové ve Slavínského komedii MUŽI NESTÁRNOU (1942), která zažije románek s mladým studentem Stáňou (Jan Pivec – původně měl tuto roli hrát Oldřich Nový). Stejný románek se Stáňou po letech čeká i její dceru a vnučku, která si nakonec Stáňu vezme. Zita Kabátová zde ztělesnila ženu ve třech životních etapách – krásnou třicetiletou ženu, starší ustaranou matku a starou bělovlasou babičku, zatímco její partner se za dvacet osm let vůbec nezměnil a vypadá stále mladě.

Úplným protikladem byla následující role intrikánky baronesy Heleny z Alcantaru v kostýmní komedii Martina Friče POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944), kterou si zahrála po delší pauze. Role baronesy byla na dlouhou dobu také její poslední. Kabátová hrála za nacistické okupace pod pseudonymem Maria von Buchlow i ve dvou německých filmech (GLÜCK UNTERWEGS a SCHICKSAL AM STROM).

Po válce jí bylo z tohoto důvodu zakázáno veřejné vystupování. V té době jí režisér Ladislav Brom seznámil s Jerry Králem – ředitelem firmy Zeiss Ikon v indické Bombaji a v roce 1946 se za něho vdala. Manželé chtěli odletět do Bombaje, Kabátová však nedostala vízum a musela zůstat v Československu, zatímco manžel byl v Indii. Za nějaký čas byl přeložen do Londýna, Zita znovu zažádala o vízum, ale marně, psal se totiž rok 1948. Proto se oba manželé na dálku rozvedli. Kabátová v té době žila na pokraji chudoby, její kamarádka, majitelka fotoateliéru, jí nabídla místo. Uměla totiž dobře malovat. Ve fotoateliéru kolorovala a retušovala fotografie, malovala však i květiny na porcelán.

Příležitost si opět zahrát získala ve Vesnickém divadle (1950 – 1954), v Pražské estrádě (1954 – 1958) a v Alhambře. Z politických důvodů musela svoji divadelní činnost opět přerušit. V roce 1955 se potkala se svým dávným přítelem veslařem a olympionikem Jiřím Zavřelem (1910 – 19??), který se právě vrátil z desetiletého vězení v Jáchymově, a za něhož se v roce 1956 provdala. Novomanželům se narodil syn Jiří (*1957), který ve druhé polovině 90. let vystěhoval do Ameriky, kde je nyní podnikatelem. Jiří Zavřel však v roce 1965 emigroval do USA, kde ho porazilo auto. V sedmdesátých letech se Zita Kabátová dokonce stala vedoucím několika pražských kin (např. kino Illusion).

Po pětadvaceti letech se opět dostala před filmovou kameru, kdy jí režisér Jiří Hanibal obsadil jako přítelkyni Marii do filmu HVĚZDA (1969). Od 70. let začala vytvářet menší a epizodní role ve filmech ŽENY V OFSAJDU (žena hajného), SVĚT OTEVŘENÝ NÁHODÁM (matka), AKCE BORORO (vdova Fričová), PŘÍPAD MRTVÉHO MUŽE (Polka Sosnowská), AKCE V ISTAMBULU (kadeřnice), TAM, KDE HNÍZDÍ ČÁPI (sekretářka Kopalová), NOC KLAVÍRISTY (host ve vinárně), BIELA STUŽKA V TVOJICH VLASOCH (Čupková), VŠICHNI PROTI VŠEM (jeptiška Beata), KULOVÝ BLESK (účastnice stěhování Opatrná), V PODSTATĚ JSME NORMÁLNÍ (prodavačka v antikvě Kunešová) nebo JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT (Šafránkovic sousedka). Vyzkoušela si rovněž práci v dabingu (př. UKRADENÁ BITVA).

Větší role jí přišly až po roce 1989, kdy sehrála starou šlechtičnu v ZAPOMENUTÉM SVĚTLE (1996), velkovévodkyni v Brabcově černé komedii KRÁL UBU (1996), babičku Elišku ve slovenském filmu MODRÉ Z NEBE (1997), starou paní Balážovou v rodinné komedii režiséra Václava Vorlíčka MACH, ŠEBESTOVÁ A KOUZELNÉ SLUCHÁTKO (2001) a Marušku Grulichovou ve slavném Michálkově v BABÍM LÉTĚ (2001). Objevila se i ve dvou seriálech (NA LAVICI OBŽALOVANÝCH JUSTICE a TO JSEM Z TOHO JELEN) a v televizním snímku ZLATÁ BRÁNA (2004). V letech 1997 – 1999 dokonce hostovala v divadle Pod Palmovkou jako šlechtična de Rosamonde v inscenaci „Nebezpečné známosti“.

Zdálo se, poslední rolí Zity Kabátové bude stařenka (vytvořená po bohu Svatopluka Beneše) v dramatu ŽELARY (2003) Ondřeje Trojana. Přesto si zahrála ještě babičku v dramatu HODINU NEVÍŠ… (2009) Dana Svátka a profesorku Heinovou ve Štancelově komedii PAMĚTNICE (2009). Často je zvána jako pamětnice do vzpomínkových televizních pořadů (KAVÁRNIČKA DŘÍVE NAROZENÝCH, RENDEZ – VOUS SE ZITOU, 13. KOMNATA ZITY KABÁTOVÉ). Ve spolupráci s několika publicisty vyšly její vzpomínky „Sváteční žena Zita Kabátová“ (1999), „Lásky a lidé mého života“ (2006), „Moje první republika“ (2007), „Bez servítků…“ (2008) a „Můj recept na dlouhověkost“ (2008). Získala Cenu Senior Prix (1993).

Přes zdravotní problémy, operaci srdce, zlomený krček kyčelní kosti a upoutání na lůžko (od října 2005) v pražském Motole byla až do konce života stále aktivní, plná života, četla a sledovala televizi a i dění ve světě. Zita Kabátová, jedna z posledních žijících pamětnic filmové éry 30. a 40. let, zemřela 27. května 2012 v Praze ve velmi vysokém věku devadesáti devíti let.

Jaroslav "krib" Lopour