Kam nikdo nesmí

Mě tento film sedí, posmutnělou náladu dokresluje nádherná hudba Marata. Otázky na které se jen těžko hledají jednoznačné odpovědi...A milostný trojúhelník který opravdu není banální... Písnička: To mám tak ráda (Je suis maladehttp://www.youtube.com/watch?v=sxCnKU0Gx7E) -Marat / Fikejzová (14.03.2012)

V soutěži o nejnevýraznější snímek navzdory velkým jménům herců i režiséra si film vede velmi úspěšně. 1) Všichni se tváří, jakoby banality vycházející z jejich úst byly zásadní životní moudrosti. Vypadá to, že si to myslí i scenárista a režisér. 2) Za malou pozornost stojí snad jen pěkný 27letý Juraj Ďurdiak (spisovatelův syn Michal), 26letý Ivan Luťanský (mladší vyšetřovatel) a švihácký zatím ještě štíhlý 32letý Jan Kanyza. (19.08.2019)

Zcela náhodně jsem narazila na tento film režiséra Dušana Kleina, který mě mile překvapil. Víc než krimi je to samozřejmě psychologická sonda do vzpomínek a pocitů stárnoucího muže. V pozadí s vyšetřováním okolností autonehody, u které přijde zaviněním neznámé osoby jeho partnerka o život. Hlavní herecká dvojice, Eduard Cupák a Malgorzata Potocka, mi přišla jako velmi šťastná volba, nostalgická skladba Marie Rottrové podbarvuje tklivou atmosféru. (11.11.2023)

Velice zajímavá až mystická kamera, za srdce beroucí song Marušky Rottrové, a velmi životná postava v podání Josefa Somra, který tu žel má jen malou roli. Jinak film je skutečně o vyšetřování toho, kdo neposkytl dívce potřebnou pomoc po autonehodě, což se vzápětí překlopí do flashbacků, jak ty vztahy vlastně byly, a v současné linii otec hledá syna a snaží se pochopit i něco o sobě. Jenže ve chvíli, kdy jsou karty rozdány, nepřichází žádný zlom, žádná větší chvíle napětí, a samotný vnitřní - tedy ten psychologický - příběh, jednotvárně klopýtá ke konci. Jednotvárně i v obrazovém pojetí, kde již žádná další překvapení rovněž nečekají. Takový solidní průměr, který by vystačil na středometrážní povídku, ale jako celovečerák ztratí brzy dech. (12.07.2011)

„To mám tak ráda, to tedy mám moc ráda. Ten jed co vjel mi pod kůži, když spávala jsem na růžích. Co z toho mám?“ Upřímně moc nechápu, co z toho mají všichni ti, co zde tento film hodnotí či komentují jako něco spíše průměrného, či možná dokonce i podprůměrného. Mě tedy toto psychologické drama s detektivní zápletkou docela chytlo za srdíčko, jak se říká. A určitě to nebylo jen díky té dech beroucí písní Marie Rottrové. Téměř magická mi přišla kamera (zvláště ve flashbackách pojatých, jako by se vše odehrávalo v nějakém snovém oparu). Výborný byl určitě i Eduard Cupák v hlavní roli. On tyhle psychologické role myslím vždy uměl. Polskou herečku Małgorzatu Potockou (představitelku zabité Lucie) jsem viděl poprvé, ovšem byla veskrze kouzelná (i díky dobře zvolenému dabingu Marty Vančurové). Praxi tehdejší doby občas dabovat české herce moc nechápu, a řekl bych, že jak Libuše Geprtová, tak třeba i Evžen Jegorov by v originále jistě nezněli hůř než, když je namluvili Libuše Švormová a Oldřich Janovský. Ale tohle je za mě u tohoto filmu snad jediná vada na kráse… Příběh muže středního věku, který ač již mnohem dříve rezignoval na svou otcovskou roli, nyní dělá co může, aby svého syna nejen našel, ale hlavně aby jej zbavil veškerého možného podezření z neúmyslné zabití při autohavárii, mi jinak nepřišel ani unylý, ani zdlouhavý. I celá ta zápletka v podobě jejich vzájemné rivality v lásce ke krásné ženě mi dávala smysl, a když pak na konci filmu syn svému otci vyčítá, že mu ji „ukradl“, bylo mi obou mužů dost líto, neboť bylo zřejmé, že to odcizení mezi oběma je patrně již definitivní. Inu jak zpívá Marie Rottrová: „Co je na střepy, už se neslepí….“ PS: Ve filmu mě zaujaly i mnohé dialogy plné zajímavých myšlenek, ať už plynuly z rozhovoru hlavního protagonisty s Lucii (viz např. když spolu dotyční vedou diskuzi zda platí, že „láska je vždy vítězstvím toho, kdo miluje méně“) či je coby bonmoty pronáší postava velmi zajímavě ztvárněná Josefem Somrem (viz třeba „Kdo se chce mít jako prase v žitě, musí být svině). (10.03.2021)