Stanislaus

Podívá-li se člověk před projekcí Abigail na trailer, ochudí se o jeden zásadní plot twist, nicméně i tak si tvůrci připravili dalších pár překvapivých es do rukávu - zejména v závěrečné třetině. Ústřední motiv - nejednoznačná hra na kočku a myš - se hodně podobá předchozím kouskům tvůrčího dua Bettinelli-Olpin a Gillett, tentokrát je však krvavá vyvražďovačka doplněna o nadpřirozenou rovinu. Krvavou nevěstu jsem sice neviděl, poslední dva Vřískoty jsem si ale fakt užil - zejména díky nabourávání hranic žánru, koketování s nimi a hře s diváckými očekáváními. Abigail se veze na podobné vlně, obsahuje nejednu povedenou narážku na žánr či popkulturu, přesto mě film jako celek nedokázal natolik upoutat a pobavit, jako tomu bylo v případě pátého a šestého Vřískotu. Velkým kamenem úrazu pro mě byly některé značně nesympatické postavy a jejich teatrální "bad-ass" jednání. Alisha "Matilda" Weir byla však krvelačně kouzelná a jsem zvědavý, jakým směrem se bude její kariéra vyvíjet.

Aristokratka ve varu na mě zapůsobila veskrze podobným způsobem jako o pět let starší jednička: Jde o úsměvnou, oddechovou komedii, v níž mě opět více bavilo trio pomocníků než trio "Kostek", přičemž na scénu nově přišedší Simona Lewandowska měla též jisté humorné kouzlo - možná prvoplánové, ale funkční. Moc se mi líbila svatební linie - ať už se jednalo o přípravu vdavek nebo dojemný příběh paní Tiché o "Helence". P.S. "Lásko má, já stůňu!"

Neviděl jsem (dosud) původní animovaný seriál, ani pozdější Shyamalanův remake, nicméně jsem za to rád, protože jsem neměl tendenci nijak porovnávat s předchozími projekty a zároveň jsem nebyl dopředu obeznámen s příběhem. Aktuální verze má celkem pozvolný rozjezd, od poloviny však seriál nabírá na otáčkách a zastaví se až v samotném závěru první série. I přes "children friendly" pojetí (snad tedy až na poslední díl) mě dokázala dobrodružství Aanga a jeho přátel vskutku napnout, ale i pobavit - a místy i dojmout. Chválím zdařilé technické zpracování, které je na úrovni vysokorozpočtových kinofilmů, jelikož byla radost pohledět na rozličné scenérie, souboje živlů a různá stvoření - v tomto směru mě nejvíce bavila epizoda s démonicky mnohotvárným Kohem, pomrkávajícím po Miyazakiho "Bezpáteřníkovi". Herecké obsazení bylo veskrze dobře zvolené, byť by se našly z mé strany nějaké výtky, nicméně představitel hlavní postavy Aanga je fakt sympaťák - a to se počítá. Doufám, že se dočkáme v budoucnu druhé série, k níž se na konci té první lákavě "rozhořela" vrátka.

"Power over spice is power over all." Druhá část Duny je výpravným eposem se vším všudy: Zatímco první díl byl předkrmem o písečném světě dun, je druhá výprava na Arrakis plnohodnotným hlavním chodem, který lahodí zrakovým a sluchovým smyslům na výbornou a zároveň nabízí vyzrálý příběh, v němž se prolínají poutavé a napínavé dějové linie započaté tři roky zpět. Villeneuve by se dal označit za jakéhosi "dvorního kino-filmaře", jelikož jeho filmy z posledních let jsou názornou ukázkou toho, jak lze naplno využít možností velkého plátna a silného ozvučení pro dosažení nevídaného diváckého zážitku v podobě audiovizuálních orgií, které však nepůsobí prvoplánově a kýčovitě. Divák se na necelé tři hodiny, které v kině uplynou jako voda, noří do spletitých politických intrik a vydává se na vyvolenou cestu Spasitele, který se nebojí jít přes četné oběti a mrtvoly. Duna není ale jen dobře natočená a napsaná, nýbrž i zahraná - navíc takovou plejádu hereckých hvězd v kině člověk často nevídá. I když se jedná z audiovizuálního hlediska celkově o vymazlený projekt, velmi chválím "černobílé" scény z harkonnenské arény, které jako by evokovaly nacistické Německo a měly i přes absenci barev neuvěřitelný náboj. Jsem zvědavý, s čím přijdou tvůrci v další (a závěrečné?) části, které se snad jednou dočkáme - v tomto případě se ale čekání na kvalitu jistě vyplatí.

Po zvířecích dobrodružstvích ve filmech Mia a bílý lev a Vlk a lev: Nečekané přátelství se režisér Gilles de Maistre vytasil se třetím velmi podobným kouskem, který mě však na rozdíl od zmíněných starších kousků nechal veskrze chladným a netečným vůči dění na plátně. Film Ella a černý jaguár sice rozebírá obdobná témata - vztah lidí a zvířat, nečekaná přátelství mezi nimi, zneužívání a lov zvířat - nicméně je to podáno tak jalovým způsobem, až to zamrzí. Navíc jsem měl pocit, jako by ve filmu chyběl nějaký backstory vzhledem ke vztahu mezi otcem a učitelkou Elly. Scenáristicky se tak jedná o trestuhodně odbytý snímek.

Je zajímavé sledovat, jakým směrem se za těch deset let postupně ubraly americké filmy o Godzille, Kongovi a dalších zúčastněných kaiju monster: Zatímco Edwardsova Godzilla se snažila (a místy i celkem úspěšně) o nějakou přidanou uměleckou hodnotu, je aktuální snímek o obří ještěrce a neméně obřím opičákovi v podstatě jedna velká, bezmyšlenkovitá, ultraakční krutojízda, kde je hlavním cílem zabavit diváka v kině - ideálně takového, který vyfiltruje lidské dialogy a soustředí se čistě na akci. A té akce je v Novém impériu naštěstí hodně, a i když se často ona logika filmu ztrácí pod pestrobarevným vizuálem, filmu to lze odpustit, jelikož ten si ani neklade být nějakým hlubokým zamyšlením o vztahu Titánů k lidem a mezi sebou samotnými. Na filmu je místy dost vidět nižší rozpočet, což je škoda - nejvíce jsem to vnímal u Scar Kinga. Rovněž bych se obešel bez postav "amatérského vele-zubaře" a Pana Konspirátora, kteří mi na plátně poněkud přebývali. Přistoupí-li ale divák ohleduplně na pravidla filmu, v němž se může stát (opravdu doslova) cokoli - "antigravitační sekvence" mluví za vše - určitě se v kině nudit nebude.

Janeen Damian si jistě dala předsevzetí, že oživí kariéru padlé hvězdy Lindsay Lohan pomocí jakýchsi amerických variací příběhů alá Rosamunde Pilcher, Inga Lindström atd.: Po Vánocích na spadnutí se přesouváme na druhý konec duhy, do zázračného Irska. Nádherné exteriéry ve filmu bohužel trpí pod tíhou těžce předvídatelného děje, který se nesnaží o žádná překvapení, a prostě se jen očekávatelně posouvá dál, abychom nakonec (nečekaně!) zjistili, že každé niterné přání má svá úskalí. Irské přání je těžce nenáročná oddychovka na večer, na který nemá člověk žádný lepší plán, než na devadesát minut vypnout mozek u Netflixu.

Myslel jsem si, že půjde o light verzi loňských Vocasů na tripu, nicméně Šílené dobrodružství kočky Divy a psa Ser-Sera pokulhává jak na komediální, tak i dobrodružné rovině, a nabízí veskrze nemastný-neslaný odvar s humorem, který moc nepobaví - ani děti, ani dospělé publikum. Vzhled kočky i psa je méně zdařilý, ale to by se dalo přejít, největším kamenem úrazu je však promrhaný potenciál - místo mj. scén s opakovaným očucháváním zadku mohla režisérka/scenáristka/herečka Reem Kherici nabídnout více říznějších a/nebo humornějších sekvencí. Lepší dvě hvězdičky!

Říše ledu dává větší prostor původnímu obsazení a snaží se ještě o kus více o nostalgické napojení na původní filmy než Odkaz, přesto nedosahuje kvalit osmdesátkových klasik a nechává vlát potenciál jen tak ve (smrtonosně mrazivém) vzduchu. Hlavní záporák má líbivě děsuplný vizuál a je celkem škoda, že přichází na scénu relativně pozdě a figuruje spíše jen v "ušeptaných" náznacích. (Staro)nové obsazení z Odkazu, obohacené tentokrát o Kumaila Nanjianiho, mi přišlo opět takové jalové. Pokračování, které vzniklo asi jenom proto, aby prostě bylo, aniž by se snažilo o nějaký posun a přidanou hodnotu do krotitelského univerza.

Po osmi letech se na scénu opět vrací otylý, nenažraný a nemotorný Dračí bojovník Po - a soon-to-be duchovní vůdce Údolí klidu - a čelí doposud možná nejvíce diabolickému protivníkovi, mnohotvárné Chameleonce. Čvrtý Kung Fu Panda nijak neohromí, ale ani neurazí a nabízí v podstatě další veskrze přímočaré dobrodružství bez větších překvápek a nároků na diváka. Měl jsem pocit, že tvůrci nevyužili (doslova) mnohovrstevnatého potenciálu Chameleonky a šlo jim jen o efektní podívanou - chválím však dobře zvolený dabing (Vanda Konečná) a věřím, že originál s hlasem Violy Davis má též hodně do sebe. Závěrečná konfrontace mi přišla poněkud odbytá, jako by si tvůrci najednou vzpomněli na to, že jim hoří deadline na odevzdání výsledného filmu a potřebovali to co nejrychleji zaříznout. V kině film sice vyloženě nenudí, nicméně pár dní po projekci si na něj už člověk moc nevzpomene.