Walk the Line

Mrzí mě, že jsem větu: "To teda čumim!", nepoužil v souvislosti s tím, jak na mě snímek zapůsobil. Použil jsem ho v kontextu s jedním faktem. A to finálním rozhodnutím June Carterové o svém budoucím životě. Celou dobu jsem ji považoval za ženu, která jen tak nepodlehne. Že se nikdy nerozhoduje bezhlavě. No... netvrdím, že si tím u mě film vykoledoval nálepku zklamání jako hrom, ale když ono mi to tam nějak neštýmovalo (kdyby režisér alespoň nebyl tak doslovný..). Co ale slova nepotřebuje je výkon Reese Witherspoon, která hraje tak brilantně, že ten Oscar prostě nemohl hupsnout do náruče jiného herce (děte mi do háje, že v té době byla malá konkurence, takže Reese už ho měla prakticky v kapse...). Stopáž přes dvě hodiny sice svádí k nervóznímu poklepávání nohou, ale pokud se naladíte na to správné country rádio, bude všechno v richtigu.... (19.12.2008)

Tak tedy nevím… být fanouškem Johnnyho Cashe, podobně pojatá biografie mě dost rozladí. Jasně, nebyl jedinou celebritou, která ujížděla na drogách a alkoholu (to ani zdaleka ne), ale film vyznívá, jakoby Cash ani neměl přívětivější tvář (když pomineme, že uměl – pod vlivem drog – dobře zpívat). Během sto třiceti minut opustí manželku, několikrát se pohádá s přítelkyní, vůbec nevychází s otcem a do toho se láduje hrstmi prášků, které zapíjí vydatnými loky piva. Závěrečné procitnutí přichází vyloženě aby měl film happy end a silně pochybuji o podobné růžovosti reality. Jakožto nefanouškovi jeho muziky, potažmo osoby, mi to může být vcelku jedno, naopak bych měl ocenit pokus o otevřenější biografii, což je s výkonem Whitherspoonové vlastně to jediné, co stojí za vyzdvihnutí. Walk the Line není ani náhodou film špatný, je prostě příliš obyčejný, příliš akademický – tedy přesně takový, jako většina životopisných filmů o slavných osobnostech. Otázka zní „mohl by být lepší?“. Po pravdě - asi ne. Prodej Cashových desek po premiéře prudce stoupl, Oscaři byli dle zásluh rozdáni... nikomu by tedy nemělo vadit, že po tomto filmu za půl roku ani pes neštěkl. 70% Zajímavé komentáře: Silas, jojinecko, Nomád (04.12.2007)

Z takovejch tech zivotopisnejch filmu je tenhle jeden z nejlepsich. Podobny filmy sice nevyhledavam a styl hudby Johnnyho Cashe neposloucham, ale tohle bylo fakt neco. Od zacatku do konce naprosto perfektni, ani jsem si to neuvedomil a byl konec filmu. Herecky vykony jsou perfektni, Reese me dost prekvapila a naprosto zaslouzene dostala oskara. Joaquin Phoenix byl taky perfektni, nekde ho sice nemuzu ani videt, ale do tohohle filmu se skvele hodil a krom toho perfeknte zpival (To i Reese.). Jediny co mi na nem prislo divny, bylo, ze at uz byl nadrogovanej nebo strizlivej, porad mel nejak povislej koutek ust (Pripomnel mi Stallona.) a chvilkama mluvil jak magor. Taky me mile potesil terminator Robert Patrick. A ty Cashovo pisnicky byli jednim slovem nadherny. Sice jsem nevidel Raye, ale tezko bude lepsi nez tenhle film. Bravo Mangolde. (01.08.2006)

Nejen film, ale především příběh, jehož jednotlivé momenty dokážou vzít za srdce, a který jako celek působí kompaktně a neskutečně živě. A opravdově:P A ta muzika, ta je do-ko-na-lá. Stejně jako Reese Witherspoon - nikdy nebyla tak úžasná, herecky ani jinak. Manželé Cashovi si nemohli pro své ztvárnění vybrat lépe. Hlavní hrdinové a jejich filmové rodiny si za své výkony zaslouží ty nejvyšší pocty, a ti skuteční...no, však jste to sami viděli. Walk The Line dávám na třetí pokus 90%. (13.07.2007)

„Vyzeráš, ako keby si išiel na pohreb.“ – „Možno idem.“ Nebyť fenomenálne napísaného, obsadeného a režírovaného WALK THE LINE, možno by mi dodnes unikala country legendy menom Johnny „Muž v čiernom“ Cash (nevraviac o June Carter). Snímka skúseného remeselníka Jamesa Mangolda (KRAJINA POLICAJTOV, IDENTITA) od začiatku dýcha krásnou atmosférou „tých čias“ (chcete vidieť scénu, v ktorej sa nachádza Cash, Carter, Elvis a Jerry Lee Lewis?) a výnimočnými hereckými výkonmi. Okrem fantastického Joaquina Phoenixa a rozkošne si do svižného tempa pesničiek podupkávajúcej Reese Witherspoon (obaja na jednotku zvládli nielen herecké, ale i náročné spevácke pasáže) netreba zabudnúť ani na Roberta „T-1000“ Patricka ako autoritatívneho otca. Plusom sú tiež scenár (nevyhýbajúci sa kontroverzným spevákovým vlastnostiam - alkohol, milenky, drogy) a strhujúce spevácke pasáže (ktoré berú dych a roztancujú aj mŕtvoly). V rovnakom roku vznikli dva životopisy slávnych spevákov, ktorých kariéru poznačili drogy a smrť súrodenca, ale RAY ma nechytil až tak, ako toto. Mám proste radšej country. (26.08.2006)