Pochodně

Překvapivě plastický obraz sociálního bezpráví, situovaný do třetí čtvrtiny devatenáctého století. Velkou zásluhu na tom, že scénář nesklouzl k tendenčním formalitám má bezesporu scénárista a spisovatel Vladimír Neff, který střet morálních i společenských hodnot dokázal ozvláštnit celou řadou barvitých postav. Herecky filmu dominují výkony Eduarda Cupáka, Luďka Munzara a především Karla Högera v roli nevelké rozsahem, ale důležité svým kritickým významem. Pochodně jsou filmem neprávem opovrhovaným a zapomenutým, jsou příběhem, který má nezanedbatelný potenciál i pro současného diváka. Obraz minulosti je zároveň obrazem současnosti. Bohužel nebo bohudík? (23.01.2015)

Celkovým pojetím rozhodně výjimečné, skvěle nasnímané a díky plejádě klasických čs herců i výborně sehrané. Ač věnováno prvním před bojovníkům dělnického hnutí a burácí zde zpěv pracujícího lidu, film nabízí několik dalších pohledů na problematiku extrémních sociálních rozdílů doby. Syn továrníka je postaven před realitu, kde jen těžko uplatňuje své předchozí silné sociální smýšlení, partička flamendrů a domnělých flákačů se nakonec ukáží jako citliví a morálně zdatní hoši a duchovní pastýř to opět odnesl, hlásá slovo boží a sám je ztělesněním pekelných útrap a životní rozmařilosti. Ano, vedle Högera skutečně chyběl už jen zneužívaný ministrant. Film nabízí i silné momenty, životní zpověď Rezlerovi matky (Marie Brožová) u kolíbky z hadru v němž leží právě zesnulé dítě či finální podstata cely číslo třináct, balancující na hraně zločinu proti lidskosti. Podobné případy zřejmě nebyly problém ani v Československu třeba jen pár let před natočením tohoto filmu, vše pod záštitou hnutí, jehož zakladatelé jsou zde také mučeni a trýzněni a jelikož je film věnován i čtyřicátému výročí založení KSČ, muže být toto srovnání vypořádávání se s nepřáteli pro některé diváky problematické. (16.09.2018)

Pochodně jsou výborným, neprávem opomíjeným historickým filmem z pera Vladimíra Neffa, stojícího ve stínu slavných Sňatků z rozumu, rovněž zpracovávajících problematiku života v Praze v 70.letech 19.století. Neffův rukopis a pohled na historii je tu zcela identifikovatelný, nejen se zaměřením na některá stejná témata, jakými jsou dopad krachu vídeňské burzy, kulturní a umělecký život v českém velkoměstě a především vzpoura a vězení stávkujících dělníků. Zatímco Skopečkův Pecold ze Sňatků je pouze jednou z mnoha vedlejších postáv slavného seriálu, které více méně dokreslují pozadí doby a tehdejší konflikty, Cupákova postava v Pochodních nabízí rozsáhlejší pohled do postavy vězeňského dělníka a jeho života, se silným zaměřením na psychologickou stránkou. Navíc s historickou hodnotou o to větší, když jde o příběh z autobiografické knihy reální osoby, konkrétně Ze života průkopníků sociální demokracie Josefa Rezlera. Typ filmu, kterých vzniklo naštěstí dost, ale na veřejnoprávní televizi se objevují minimálně. Z té herecké stránky je tu k pokochání výborný Luděk Munzar coby továrníkův syn, geniálně odporní Karel Höger v roli rážného ředitele věznice, náboženského fanatika. (03.06.2017)

Symbolika: 3x6 - „60 děl pálí. Tucet děl jim odpovídá.“ Komunisté se neuvěřitelně rouhají proti Bohu: „Jak se na to může Pán Bůh dívat…..“ To co ta nešťastná žena potom vypustí z úst, jsem ještě nikdy v životě neslyšel a doufám, že už ani nikdy v životě neuslyším. / Matouš 22:36-38 (Farizej se ptá Ježíše) Učiteli, které přikázání je v zákoně největší? A on mu řekl: “Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ (15.05.2022)

"Když jsem slyšel píseň dělníků, tento nádherný výkřik bolesti  a melancholie, byl jsem omámen a něžně dojat. Jak dlouho jsme  čekali na trochu silné a skutečné poezie! Ať člověk patří ke kterékoli  straně, ať byl živen jakýmikoli předsudky: jest nemožno nebýti dojat  divadlem tohoto nemocného zástupu, který vdechuje prach dílen, polyká bavlnu, otravuje se bělobou a rtutí a všemi jedy, jež pomáhají tvořit mistrovská díla, –  tohoto zástupu, který hyne a úpí a jemuž země  děkuje za zázraky, který cítí v žilách divokou purpurovou krev, který  posílá dlouhý, smutkuplný pohled za sluncem a v stinné aleje velikých  parků a který za to vše jako pro útěchu a zotavení z plna hrdla stále jen  propukává v spasitelnou zvěst: Chceme se navzájem milovat!“ (Charles Baudelaire) (05.09.2021)