Hezké chvilky bez záruky

Barvitost a pološílenost naší doby, v níž bez zvláštních potíží mohou být věrohodnými odborníky kartářky a astrologové, je nesporná. Stejně zřejmé je, že vedle kostelní zpovědnice existuje ještě jedno místo, kde se lze dovědět mnohé: psychologova pracovna. Fakt, že si tyto skutečnosti Chytilová plně osvojila i po svém umělecky ztvárnila, je zřejmý. Zdánlivé chaotičnosti syžetu i scénáře odpovídá režisérčině vůli směstnat co nejúspornějším způsobem na minimální plochu co nejvíce příběhů, jejichž scelujícím prvkem je obdobně absurdně probíhající život psychoterapeutčin (skvělá Janěková st. ztělesňující zralou krásu zdánlivě průměrné ženské podoby). Pro ty, kdo pochybují o pravděpodobnosti řady scén i historií, s nimiž je psycholožka konfrontována, posloužím několika daty. Rozvodovost se stabilně pohybuje kolem 55% při stále klesajícím počtu uzavíraných sňatků; zhruba třetina dospělé populace obého pohlaví žije osaměle a každé druhé dítě vyrůstá v neúplné rodině. Psychologové si rozhodně nemohou naříkat na nedostatek práce. Že režisérský rukopis Chytilové mnoho těchto fakt ještě zvýrazňuje, je zjevné právě tak jako její jedinečná schopnost vidět odvrácenou tvář druhého, mužského pohlaví. Jsou muži, kteří podobně vyhraněně vnímají ženy; veřejností jsou neporovnatelně méně kaceřováni. Integrujete-li do svého soudu o tomto díle Chytilové tato fakta a souvislosti (mně se v tomto ohledu vybavuje PANELSTORY), vidíte, že se jedná o film promyšlený, zralý, přesvědčivý, blikající sine ira et studio červenými světly negativ naší současnosti. Dílo zdařilé a minimálně zhlédnutíhodné. Soudím, že to není jeho nejpřesnější a nejvýstižnější postižení. CHVILKY totiž patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás po listopadu natočeno. (28.02.2008)

Ten film lety jen získal, já jsem do něho dorostl, Chytilová odešla ve velkym stylu, život je tragikomedie a Chytilová to v Hezkých chvilkách zachytila se vší parádou. Ten film je přehlídkou všech možnejch lidskejch ubohostí, slabostí, neřestí a jiných -stí. Před lety jsem tomu filmu moc nevěřil, ale dnes jsem ho byl schopnej teprve naplno docenit. Chytilová měla neuvěřitelnou odvahu a koule, kerý chyběj většině filmařů, chlapům nebo ženskejm. Chytilová se nebála říct, co si myslela a jak to myslela. Hezké chvilky bez záruky jsou důstojným završením kariéry velký filmařky, jaká nemá obdoby a je mi jedno, jak přehnaně nebo pošetile to může znít, ale VCH byla fakt diabolic woman. (11.03.2016)

Komedie o tom, jak si nelze dělat iluze. Jednoznačně nejlepší polistopadový film Věry Chytilové, možná její nejlepší vůbec. Je vynikající v jednotlivostech, v celku jako takovém katastrofálně selhává, překvapivě funkčně pojí jednotlivé vypravěčské/narativní línie, ale potřeboval by ujasnit v konceptu a pevnější ruku dramaturgovu, která by eliminovala z filmu ta camea a nadbytečné motivy. Ale i když se toho dá Hezkým chvilkám bez záruky opravdu hodně co vytknout, konečně je to český film, který není mrtvolkou (jako je tomu u i přes snahu tvůrců nežánrových teenagerovských komedií anebo blitek pánů Menzela či Hřebejka a Trošky), ale je živelným a dýchajícím počinem, ve kterém se to hýbe! V jistých chvílích je to, přiznávám, moc tendenční a většina postav je ze scénáristického pohledu pouhými Deus Ex Machinami, ale ta sebeprojekce diváka do díla včetně závěrečného z(a)mrznutí obrazu funguje dokonale. A David Kraus překvapivě obstojně hraje, jeho hudba dodává filmu na drajvu, užití digitální kamery má svůj účel, akorát - ten film je určen víc ženám než mužům. Na druhou stranu bavit se o vyznění českého(!) filmu a ne pro změnu o jeho prachbídném zpracování je takový malý polistopadový zázrak. (26.01.2007)

Lidská důstojnost, myslím lidská, nikoli mužská či ženská, veškerá žádná. V době, kdy už se spíš starám, aby si mě odnesla blažená smrt a nikoli ta truchlivá, je mi toto téma dosti ukradené. Už i proto, že příznakem blažené smrti je důstojnost. A to ještě nejsem zdaleka tak starý jako režisérka při natáčení tohoto filmu. Samozřejmě důstojnost není žádná konstatnta, ale proměnná v závislosti na času a stavu společnosti, jiná byla u stoiků a jiná u Jednoty bratrské, a jiná bude za sto let, pokud ještě něco, co se dá označit tímto slovem. Babička Chytilová (mám trochu trapný pocit vida čím se zabývá a čím by se měla) se pokusila vykydat z milostných chlévů kupky hnoje a navršit je na jednu velkou hromadu, proti čemuž ovšem nelze nic namítat filosoficky ani empiricky. Nicméně z toho zůstane stále jen kupa hnoje a nikoli nové paradigma. Podstatu (pseudo)problému zde vystihl Tomtomtoma: A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. A to je opět věcí důstojnosti. A podobně i sv. Pavel: ... je lepší žít v manželství než se trápit (1K, 9). Ale ani jeden neříká, že by se mělo žít v podvodu, klamu, přelétavosti, lítosti, násilí a zanedbávání či týrání toho, kdo či co z lásky obvykle vyplyne. (04.01.2023)

Filmy Věry Chytilové hodnotím rozporuplně. Některé patří do mého "zlatého fondu", jiné balancují na hraně odpadu. Stejně jako tento film, jenž mám kvůli kameře a střihu vůbec problém dokoukat. Technické prostředky v realizaci fimu mě tak ruší, že se mnohdy ani nesoustředím na obsah. Film Chytilové v mé kategorii "na hraně"... (10.03.2016)