Rok 1984. Do pádu obávaného režimu ve Východním Německu zbývá necelých šest let. Vládnoucí Jednotná socialistická strana upevňuje svou pozici pomocí nemilosrdného systému monitorování a manipulace s potenciálně nebezpečnými lidmi, k čemuž využívá tajnou policii Stasi.
Věrný stoupenec režimu, kapitán Gerd Wiesler (Ulrich Mühe), se ve snaze o kariérní postup pustí do shromažďování kompromitujících důkazů proti známému divadelnímu dramatikovi Georgi Dreymanovi (Sebastian Koch) a jeho atraktivní přítelkyni Christě-Marii Sieland (Martina Gedeck), která krátce předtím učarovala mocnému ministrovi kultury (Thomas Thieme). Jakmile se ... (zobrazit celý text)
Nevěřil jsem tomu filmu, nevěřil jsem hlavní figuře. Jako by se interesantně rozkreslené postavy změnily v loutky, které se pohybují jen tak, jak se tvůrcům hodí pro podtrhnutí jimi zdůrazňovaných aspektů doby.
Mrazivé i vtipné, všechny paradoxy šmíráckého státu, jehož obyvatelé se ve svých postojích kroutili jak na kolovrátku, se myslím filmu podařilo vystihnout přesně. Jen dvě výtky bych měl, Wieslerovy pochyby nebyly zpracovány úplně věrohodně a také konec zabředával do nudy hodně nebezpečně a když píšu konec, nemyslím tím posledních několik záběrů, ale cca skoro půlhodinu.
Hned první minuty dávají vědět, že tohle nebude ledajaké německé drama. Expozice, kdy je nám prostřednictvím školní přednášky názorně demonstrováno povolání hlavního hrdiny, v sobě shrnuje vše podstatné a to způsobem poměrně neotřelým a velmi poutavým. Florian Henckel-Donnersmarck, ač debutant na poli celovečerního filmu, moc dobře ví, že méně slov je někdy více, proto vypráví převážně obrazem a umně si vypomáhá všemi těmi odvrhovanými berličkami poctivého komerčáku. Dramatická hudba, svižný střih, nějaký ten patos, to všechno zde je, ale nic z toho nepůsobí rušivě. Donnersmarck nadávkoval jednotlivé ingredience s perfekcionistickou přesností, výsledkem není nekonzistentní, syrový polotovar, ale poctivě propečený Apfelsrtudel. Pravděpodobně bude chutnat většině diváků a pravděpodobně schytá negativní kritiku ze strany intelektuálských gurmánů, kteří jeho prvoplánovou hru na city tak snadnou nestráví. V Životech je jasné všechno, jsou vyprávěny poklidným tempem, pokud jste po traileru natěšeni na übernervák, nechte si zajít chuť, podobně dramatické jsou pouze některé scény, kterých, pravda, není málo a které, pravda, výsledný dojem umocňují značně, přesto netvoří základ filmu, jenž si nezaslouží být degradován na „pouhý“ thriller. Rozhodně to není film svým tématem již neaktuální, s trochou pozornosti lze vysledovat stopy ostré politické satiry kapající ocet do poměrně čerstvých ran. Nevztahuje se to přitom pouze k posledním minutám, kdy mě skákání ob dva a více roků dopředu malinko štvalo, ale jako červená nit se vine celým filmem. Vždyť na podobné typy lidí (a teď nemyslím zrovna pohádkově se změnivšího Wieslera) můžeme narazit také dnes, jistý druh cenzury stále funguje. Pravda je pořád děsivým způsobem překrucována (s rostoucí mocí médií čím dál více) a s trochou nadsázky (která filmu, díky za to, rovněž není cizí) lze jedinou výraznější změnu vysledovat v posprejovaných domech v závěru. Poselstvím Životů rozhodně není něco ve smyslu „tehda byli alespoň baráky čisté“, jsou v konečném důsledku hlavně tou ódou na dobrého člověka, naštěstí ne pouze jí, což považuji za dostatečnou satisfakci pro každého diváka, který nechce pod povrchem věci zase objevit jenom nekonečnou prázdnotu. Jak bývá zvykem…, však vy víte kde. 90% Zajímavé komentáře: Bluntman, k212, liborek_, jahol, Athlona
Scénář: Florian Henckel von Donnersmarck ..
Velmi dobře zpracovaný pohled na dobu nedávno minulou. Divácky zajímavě vystavěná sonda do tvrdého německého socialismu, kterému vládne špiclování Stasi. Tu excelentně zosobňuje agent HGW XX/7 (jen nějak uniká jeho motivace k „baladě o dobrém člověku“), ovšem ani další postavy nezaostávají, jsou slušně vykresleny a herecky ztvárněny. Snímek je hutně prosáklý tíživou, chladnou atmosférou totality a je v mnoha momentech až mrazivě paradoxní. Ale je tu i několik humorně odlehčujících scén - vyprávění vtipu o pohlavárovy strany v jídelně je dokonalá, neméně pobaví i výtahový rozhovor s chlapcem.
Úžasný film o době, v které jsem nežil, a o které můžu jen poslouchat vyprávění těch, co zažili svět Stasi a odposlouchávání při jakémkoliv náznaku možného ohrožení národa. Ulrich Mühe je ve své roli naprosto dokonalý a věřil jsem mu celý film až do posledního okamžiku. Životy těch druhých nejsou filmem plným hvězd, ale ukázkou doby jenž je dávno pryč a všichni doufáme, že se již nikdy nevrátí. Herecké výkony jsou obdivuhodné a perfektně zapadají do děje okolo odposlouchávání, které je manipulováno díky lidskosti člověka, který tam na konci drátu poslouchá a vše bedlivě zapisuje. Atmosféra ve všech směrech překvapuje a film působí i přes své téma velmi lidsky a optimisticky. Nejde se nevyhnout několika slabším okamžikům, ale jako celek působí Životy těch druhých jako úžasný počin ukazují dobu snad na vždy přežitou.
Měl jsem blbej pocit, když jsem na tenhle film koukal. Hlavně teda proto, že ho takřka všichni hodnotí tak pozitivně, protože mně to tak pozitivní zase nepřišlo. Nevím proč, a tak jsem pátral a dal jsem si komentáře seřadit podle hvězdiček. Nejhorší kupodivu měly dvouhvězdičkové ohodnocení, takže i odpad nepřipadal k úvahu. Zajímavý, ale zase mi ty komentáře daly odpověď, se kterou jsem celou dobu sledování toho filmu tak nějak čekal. Táhlo se to, chvílemi to bylo šíleně nudný a bylo těžký se u toho příběhu udržet. Hlava mi pokaždé u toho filmu padala únavou. Přítelkyně u toho filmu dokonce dvakrát usla. Já taky, také jsem ho později dokoukával. A tři hvězdičky tomu stejně dám.
Celé desiatky minút som sa urputne bránil, pretože to bolo teatrálne, tézovité, zbytočne démonizujúce a v dialógoch otravne šuchotajúce papierom. Skrátka taký ten film "pre 20-ročných wikipédiových historikov a ľudí zo západu, ktorí netušia, o čom bol socializmus, tak im môžeme servírovať kraviny o tom, aké to bolo totálne a nekonečné peklo". Lenže potom... potom ma to pohltilo. Napriek tej divadelnosti, ktorá vydržala až do konca, to začalo byť príjemne osobné, chvíľami dokonca nadhľadové a vtipné a predovšetkým ľudské. A v závere dokonca dojímavé. Ako sa to podarilo? Bravúrna réžia, ktorá na celej čiare zvíťazila nad scenárom.
Chlapík, co pracuje v továrně na výrobu strachu - ve Východoněmecké tajné policii Stasi začne při své práci, sledování nepřátel socialismu používat své vlastní svědomí. Vlastní svědomí však není vítanou lidskou vlastností v totalitních systémech a tak jsem jen tiše koukal na neuvěřitelné drama několika lidí v atmosféře plné strachu a úzkosti, v systému který likviduje osobnost člověka dříve než se vůbec stačí projevit a říkal jsem si, jak je vůbec možné, že tak strašný systém má pořád tolik zastánců ? Hořká, ale skvěle udělaná pilulka z doby nedávno minulé mě doslova rozebrala na kusy.
Florian Henckel von Donnersmarck, muž, kterému bylo v době pádu Berlínské zdi pouhých 16 let, ale přesto dokázal natočit jeden z nejlepších snímků o praktikách a všudypřítomné podezřívavosti tehdejší vlády. Ačkoliv jsem se narodil ve stejný rok, kdy se u nás konala Sametová revoluce, tak jsem zarytě přesvědčen, že takhle to tenkrát opravdu probíhalo a jedním dechem dodávám, že se mi z toho zvedal při sledování tohoto filmu žaludek!! Opravdu nechápu jak někdo může volit komunisty a říkat, že tenkrát jsme měli vše, co jsme k životu potřebovali, ale tito lidé asi nepotřebují k životu to základní - lidskou svobodu, svobodu pojevu, říct si v hospodě nahlas, že tahle vláda nestojí ani za zlámanou grešli, že tenhle politik by měl složit funkci či jakýkoliv vtip týkající se režimu, politiky apod. Jelikož jsem tu dobu nezažil, tak nevím jak to probíhalo, ale už jen při představě "Drž hubu a krok" mne polývá studený pot. Další před kým smekám je Ulrich Mühe. Jeho výkon, který podal v roli Wielesra, je fascinující, i když za celý film prakticky nezmění mimiku, tak z jeho tváře vyčtete ony pocity, které prožívá. S čistým svědomím a zcela poprávu mohu říci, že se jedná o jeden z nejlepších evropských snímků posledních let a Oscar je udělen naprosto poprávu.......
V posledních letech se mnou nenáviděná německá kinematografie mohutně zmáhá a každý rok vyprodukuje nějaký skutečně kvalitní snímek. Životy těch druhých jsou takovým snímkem a to především díky tématu, které zpracovávají. Hned úvodní scéna kdy se teorie výslechu "rozvračeče státu" prostříhává na skutečný výslech je skvělá. Právě ve scénách kdy se dozvídáme jak Stasi pracovala a jaké metody využívala je snímek nejsilnější. Bohužel tvůrci od tohoto relativně rychle opustí a najedou na střih klasického dramatu a až ke konci se navrací do těch správných kolejí, ve kterých bychom chtěli mít celý snímek. Velký problém jsem měl s postavou Gerda Wieslera. Ulrich Mühe ji sice zahrál velmi dobře, ale nějak jsem ze snímku nepochopil proč se začne chovat tak jak se od počátku odposlechu chová a jaké pohnutky ho k tomu vedou. Proč se z dokonale necitelného stroje na vyslýchání stane "dobrý člověk"? Z přesvědčení a uvědomění si, z lásky či jen z důvodu, že prostě má tu moc? Nečíst oficiální materiál distributora, tak se to ani nedozvím (a to dle mého ještě to co tvrdí distributor vůbec ve snímku není přítomno). Přes výše zmíněné chyby jde o snímek, který stojí za to vidět. Ač komorní, tak není nudný a je velmi dobře zahraný od všech zúčastněných. K tomu velmi vydařená hudba a kamera, která vše zabírá s vybledlými a studenými tóny barev což skvěle pomáhá dotvořit atmosféru. Ve výsledku jde o skoro klasický odposlouchávací thiller zasazený do zajímavého prostředí. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že kdyby tvůrci vydrželi celou stopáž na vlně nasazené na začátku, tak by se dostavil mnohem lepší výsledek. Přesto ani takto nejde o žádné zklamání, ba naopak.
Before the Fall of the Berlin Wall, East Germany's Secret Police Listened to Your Secrets. Životě těch druhých jsou famózní variací na Coppolův Rozhovor, kdy se otevřeně ke svému předobrazu přiznávají jak výstavbou samotného díla, tak i přimou citací konkrétních scén, akorát jim dávají jiný náboj (ideologický, emocionální...)._____ Osobně je však spíš vnímám jako takového nepřímého pokračovatele Verhoevenovy Černé knihy, nejenom proto, že ústřední roli ztvárnil příjemně utlumen Sebastian Koch. To proto, že oba filmy jsou okázalou hrou s divákem, schématy a klišé, jejich variováním a zaměřením se na jejich rub, oba filmy pracují s "hraním/předstíráním" jako ústředním motivem a oba jsou kompozičně neuvěřitelně promyšlené._____ Herci umísťování do středu záběru, zdánlivá nevyplněnost prostoru a dalši hrátky s mizanscénou dávají pocit bezútěsnosti a neschopnosti se dostat z prostoru, resp. režimu. Potěšující je i to, že v jinak žánrově jasně vyhraněném filmu fungují bezchybně ironické či cynické podtóny, úhel pohledu je nestranný a je na divákovi, jak bude celý příběh (opravdu výjimečně dobře odvyprávěnjý a vymyšlený) vnímat. Ale návodnost je jasná, pozorovatel je divákem, šéf v pozadí se slabostí pro krásnou herečku zase režisér a podezíraný a odposlouchávaný herec, který netuší, že účinkuje "ve filmu"._____ A až to zjistí, zůstává otázka, zda-li dopadne jako Gene Hackman... jenom nesplachvoat ten záchod, jenom ho nesplachovat...
Ono mi to ze začátku nepřišlo jako nic zvláštního, obvyklý film o období normalizace. Ovšem pak se v agentovi Stasi probudila jiskřička lidskosti, film začal nabírat na obrátkách a přiznám se, že při závěrečné scéně mi tekly slzy. Je neuvěřitelné, jak skvěle dokázal Ulrich Mühe s jedním výrazem ve tváři zahrát tak dobře všechny ty pocity, které se v něm praly. A pak že v Německu neumí točit dobré filmy, tenhle si Oscara plným právem zasloužil.
