Patty Hewes - nebezpečná advokátka

Kují pikle, manipulují, intrikují, hrají psychologické šachy s každým a v každé situaci, etika je jim cizí, jsou ochotni zajít daleko za hranice „myslitelného“... Chladně vypočítavý bezcitný svět korporátních právníků, jak ho ukázal Michael Clayton v seriálu, ke kterému je dobré přistupovat jako k jednomu filmu stojícím na psychologii, vývoji a konání postav a nikoli jako třináctidílnému krimi-právnickému seriálu klasického střihu, kde každá epizoda obstojí sama o sobě. Co série to jeden případ, je to o mravenčí neviditelné mnohaměsíční práci v pozadí, o sednoucí krimi složce a především o perfektně prokreslených charakterech na obou stranách barikády. Již pěkných pár let je v módě nečernobílé vykreslení postav i jejich konání, ale zatím nikdo nezašel takhle daleko, aniž by to přitom ani na moment nepustil ze zřetele punc uvěřitelnosti, díky kterému není problém si říct „ to nejsou postavy, ale lidi z masa a kostí“. A není to jen o ústředním duu, což jsou; jen tak mimochodem; nejlepší i nejsilnější ženské party (nejen) v rámci TV tvorby. Výše zmíněné platí především o první sérii (5/5). Druhá řada (4/5) sama o sobě špatná rovněž není, ale tvůrci nenašli odvahu opustit původní koncept (dvě časové linie, které se k sobě díl od dílu přibližují, až se v závěru protnou) a přijít s něčím novým. Minule to sedlo a mělo to smysl, tady je to navíc. Samotný případ je sice „papírově“ zajímavější, ale není tak do detailů promyšlen a rozehrán jako ten minulý, navíc se to ani tolik nevěnuje protistraně jako spíše „thrilleroidním“ podzápletkám, které do toho ne vždy sednou. Párkrát to zašustí papírem, ale většinou to funguje jak má a je to znovu výtečné, ne že ne. Opětovně především díky postavám a jejich psychologii. Ve třetí sérii (4/5) si tvůrci (konečně) uvědomili, že nemá smysl pokoušet se vyrovnat první řadě „jejími zbraněmi“ a pojali to celé trochu jinak, respektive stejně, ale jiným způsobem. Od "thrillerovitosti" druhé řady upustili zcela a navrátili se zpět ke konkrétnímu případu a jeho peripetiím. I přes změny však stále hraje prim psychologie, intrikaření a právo (na prachy), bez toho by to nešlo. To co jinak skvostné řadě podráží nohy je závěr, který je nevyhrocený, děje se v něm příliš a celé rozuzlení je tak uspěchané až je zcela nedostačující; navíc to zůstane podivně neuzavřené. Čtvrtá série (2/5) změnila televizní stáj a přešla pod křídla malé stanice, která upravila formát na deset epizod, ale zase o cca deset minut delších. Zároveň do toho nalila viditelně méně prostředků, což u seriálu stojícího na postavách a dialozích nemusí nutně vadit, ale přeci jen vzhledem k tomu, že tvůrci Damages se exteriérů a filmových postupů nikdy nebáli, tak ten zdejší studeně vylidněný interiérový "home video look" vyloženě zamrzí. Hlavní téma je dobře zvolené i aktuální, ale bohužel naprosto zabité (ostatně jako celá řada) utahaným začátkem, kdy se v prvních epizodách neděje vůbec nic; a když ano, tak nudně a předvídatelně. Ty tam je napětí, intriky, emoce či drobnokresba práce v zákulisí velkých kauz. Tady je jen prázdné tlachání bez výsledku; snad jen hlavní trio se aspoň trochu snaží s tím něco udělat, ale moc se mu to nedaří. Pravda, ke konci se to (o něco) zlepší a náznaky starých dobrých Damages tam jsou, ale právě náznaky je to jediné k čemu se tato řada kdy vybičuje. Zatímco minulé řady nutily k sledování na jeden zátah, tak s touhle je to boj plný přemáhání se k puštění dalšího dílu. (02.02.2011) (méně) (více)