Nine

Může se nedostatek emocí vyčítat filmu, který je chladný záměrně? Nine je totiž precizní, dokonale nevtíravý a neomylně povrchní. Po jakémkoli tématu ledabyle klouže a přitom všechna nenápadná pojítka zaklapnou tam, kam mají. Umí být žhavě pohlcující i tvrdě odrazující, herecky absolutní, pěvecký dokonalý a atmosférou doslova hypnotický. S mírným odstupem a při poslechu soundtracku začíná dokonce poblikávat i pátá hvězda, napoprvé její plné září stíní až přílišná filozofická komplexnost, která mi je právě v muzikálu místy lehce cizí. Neubráním se ale pocitu, že Guido Contini a jeho osudové ženy v sobě mají záblesk geniality. To ale neznamená, že nedokážu pochopit, proč Nine komerčně i kriticky propadlo. Kdo chce žánrovou všehochuť a myšlenkový přesah, tak nebude shánět muzikál s Fergie a Kate Hudson. Na druhou stranu kdo se chce bavit u geniálních hudebních čísel, určitě nesáhne po obrazu tvůrčí krize italského génia a všeobsahující poctě zároveň. Minghella, Tolkin a Marshall zkrátka měli předurčeno tvrdě narazit ještě předtím, než se rozjely kamery. A já jsem o to radši, že si tenhle dlouze broušený diamant můžu obdivovat sám. (12.04.2010)

Notoricky ulhaný záletný režisér Guido Contini však nemá nejmenší tušení, o čem bude jeho nový bombastický film Italia a Rob Marshall mi se svým kouskem Nine připadal podobně připravený. Natočil několik nevýrazných, umělecky natočených hudebních čísel, zpívaných polonahými celebritami, a propojil je trampotami režiséra Guida, jehož chtíč bloudí meži manželskou postelí, temperamentní milenkou a barovými náhodami. Ač mi svůdné děvy stále ještě způsobují neplánované napínání kalhot, tak v tomto provedení bez obtíží zvítězil spánek. (08.11.2010)

45% Muzikaly na filmovym platne nemam moc rad, az na vyjimky jako My fair lady je na nich hrozne videt ze vznikly pro divadlo. U Nine to plati tuplem, sterilni divadelnost cni na hony daleko, veskera muzikalova cisla se odehravaji divadelnim jevisti, mole, ci jinem podiu, choreografie nema v takovem prostoru naprosto cim prekvapit, rek bych ze bude aspon z pulky okopirovana z puvodni divadelni verze. A kdyz to neni na zivo, tak proste to co na divadle funguje, na platne selhava Pisnicky jsou az na dve vyjimky (Be Italian a Cinema Italiano) nechytlave. To co "zpiva" Judi Dench ani neni pisen, jen recituje slova na hudbu, coz je obsazeno i v dalsich hudebnic vystoupenich. Navic ke vsemu se dej hrozne vlece a je nudny a kdo videl 8 1/2 tak ho nema cim prekvapit, spis nez poctu Felinimu mi to trochu pripomina vykradacku. spis takovy upraveny remake pro Americke publikum, ktere o Felinim nejspis v zivote neslyselo. Uz proto mi prislo divne, ze by nekdo v Americe tocil poctu pro Feliniho, dyt ho tam nikdo krome par skalnich fandu nezna. Americane na cizojazycne filmy nechodi. secteno a podtrzeno jedina dobra vec na celmy filmu je Marion Cotillard ktera o nekolik trid prekonava slavnejsi kolegyne herecky i charizmatem. V Edit se mi moc nelibila, ale po Nine se zacinam tesit na jeji dalsi film. (04.03.2010)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)

Scénář: Michael Tolkin, Anthony Minghella .. Tvůrčí krize v italském kabaretním stylu. Paralelní pohled na filmařskou beznaděj, kdy se vedle hlavní postavy střídá jedna životní žena za druhou a k tomu výstupy z filmu, oslavujícím Itálii. To vše natočené Americkým pohledem, který u srdce zrovna nebere. Ani vystoupeními, které jsou spíše v pozadí a překáží. Průměrný a spíše nepovedený cirkus. (28.02.2010)