Vejdi do prázdna

Neviem či má vyznám písať, že Enter the Void je tažký film. Film, ktorý sleduje sfetovaného človeka, so stopážou 161 minút, odohrávajúci sa vo vysvietenom nočnom Tokiu, natočenom štýlom, že aj samotný divák na niečom frčí, nemôže byť prechádzka ružovou záhradou. Aj preto som k filmu pristupoval s rešpektom, pretože na podobnú látku musíte mať správnu náladu a keď viete čo asi očakávať, až potom dokážete film pozerať a nie len sa naň dívať. Musím pochváliť úvod filmu (rozumej tým prvú trištvrte hodinu!), kde Gaspar Noé využil ten štýl natočenia tohto filmu dokonale. Ten úvod je o niečom, je to pútavé a vizuálne dokonalé. Potom prišla na rad už len už len vizuálna hypnotizácia diváka, ktorá sa časom zvrhla do ešte pomalšej a nudnejšej prezentácií pocitu jednotlivých postáv. Snaha o vyvolanie pocitu u diváka, že je počas filmu mimo vnímania reality je očividná a miestami až nasilu vnucovaná a žiaľ mňa nechytila resp. užíval som si ju, no na vetvy som z toho nebol. Ku koncu sa to zmenilo už na úplne niečo iné a neveril som, že pozerám stále ten istý film. Na Lynchovský spôsob sa film zmení na čistú audiovizuálnu srandu hrajúcu na efekt, ktorá vo svojich štrbinách čo to ešte ukrýva. Netvrdím, že ma to nezaujalo, no Aronofského Requiem fo a Dream u mňa vyvolal silnejšie pocity a má oveľa väčší dopad na diváka aj bez podobných haluzí. Začiatok bol na 5, stred na 3, matematickou rovnicou som dostal 4 hviezdy. (09.12.2010)

V noci se na to koukat nedá, to vás snové (respektive sjeté apod.) sekvence uspí, takže nejlépe za bílého dne. Já tak učinila hned po ránu a usoudila jsem, že první hodina není vůbec marná, je to přinejmenším dobré a celkem zajímavé, to druhá hodina, ta už je jenom zajímavá a ten zbytek, od druhé hodiny vejš, to už si prosím nechte, to je přesně to rádoby umění, co zabíjí solidní filmy. Tady by se každá část filmu dala hodnotit úplně jinou hvězdičkovou sadou. Nadprůměrný začátek, průměrný střed a podprůměrný konec, aneb čím déle budete film sledovat, tím nudnější vám bude připadat. Být to ještě delší, uspalo by mě to i za toho bílého dne. (10.08.2011)

Po vizuální stránce opravdu horror. Prvních dvacet minut jsem bojoval s vypnutím, pak jsem to nějak doklepal. Většinu snímku jsem měl pocit, že jsem sjetější než hlavní protagonisté. Nápad sledovat úvodní část očima hlavního hrdiny není nový a zde ani příliš šťastný, jelikož ten mamlas neustále mrská hlavou a mrká. Výsledkem je obrazový třes na zabití. Když se pak kamera usadila na Oscarových ramenou, neskákal jsem radostí do stropu, ale obraz se přeci jen usadil taky. Naopak vykreslení Tokia jako futuristického světa poskládaného z neonů se povedlo . Film je neuvěřitelně barevný, září jako nejdivočejší comicsy (a vybaví se Blade Runner, Batman a Robin a ještě asi 100 dalších). Jinak Gaspar semlel do svého filmu kdeco a navrch přidal kupu symbolů a metafor (což já rád), i když některé působily až kýčovitě. Rád bych zde vyvrhnul mohutný intelektuální monolog (jak učinil třeba Shadwell ;-) tímto ho zdravím), lepší je se snad ale na film podívat. Je to běsné, plné drog, hnusu, halucinací, barev...hm, porno scény už dnes těžko někoho zaskočí...a přemítání o životě a smrti, vině a trestu, dětství a dospělosti, prostě takové ty běžné kontrasty, co nás stále provázejí. p.s. od jisté chvíle budete s Oscarem prolétávat nejrůznějšími otvory do dalších a dalších světů, přičemž vás zákonitě napadne, že už jste jako ..... (17.10.2015)

Film by se mi byl býval asi líbil, kdyby nebyl tak nabobtnalý a doslovný. Opravdu mě dostalo, že režisér nechá na začátku jednu z postav převyprávět celý děj filmu, to asi kdyby to nějaký blbeček nepochopil, pro jistotu. A dál to pokračuje v podobném duchu (chichi, slovní hříčka). Divák nemusí opravdu nikde zapojovat mozek, nezbylo žádné místo na hádanky. Kupříkladu ten potrat. Normální člověk si kvůli té scéně na film a režiséra asi ukáže prstem a řekne: "To je úchyl!", což je přesně to, co Noé chce slyšet, a záměr byl tím pádem naplněn, ale já normální nejsem a mě to prostě nudilo, chyběla tomu hravost, cokoli, tajemno, něco. Režisér po mně chce (podle rozhovoru, který jsem před promítáním slyšela) pouze to, abych si připadala, jako že jsem na drogách. Což jsem si nepřipadala, protože jsem nikdy žádnej trip nezkoušela a na intenzivní vjem pro mě bylo plátno moc daleko a události na něm moc inscenované. Jedna z dalších věcí, co mě dost iritovaly, byl ten princip, že duch byl vždycky ve správnou chvíli na správném místě. Flashbacky se dají za sebe poskládat, aby ukázaly přesně to, co ukázat chtějí, ale že by ten poletovač tak přesně věděl, kam má zrovna letět... Lindin sen, taky pěkně ošemetná věc, člověka přechod do takové "reality" na chvíli opravdu překvapí (ačkoliv I want to live/die se mi líbilo), ale do vypravěčského konceptu, který je tak důsledný, že simuluje mrkání, se mi nehodí, protože jinak jsem nezískala dojem, že by Oskar viděl do hlav ostatních. No a ta stopáž... nejde mi o to, že bych se nevydržela koukat na dlouhý film, jde mi o to, že mě nebaví koukat na film, kde už při prvním sledování cítím, které scény jsou pro mě zbytečné a které bych vystřihla. Ačkoliv chápu, že pro toho, koho film pohltil, byl ještě moc krátký. (19.10.2010)

Bál som sa filmu, kde bude hrať prím jeho nekontrolovateľná zahľadenosť do seba. Niežeby nebola dôležitá, ale keďže je film pomalý, dokázal ma vtiahnuť svojou hypnotickou atmosférou do seba. Poletuje nám tu od cca 20 minúte nad Tokyom duch, takže v ňom nevidím žiadnu tripovú jazdu, v čom asi väčšina mládeže chápe coolovosť filmu. Explicitné sexuálne scény dostanú na konci zmysel a našiel som ho vo filme aj ja, pre mňa je totiž o tom, ako si dokážu idioti zničiť sebe aj navzájom život a že možno po smrti ešte nemusí byť neskoro. Oskar asi po celý svoj prelet rozmýšľa, ako s danou situáciou naložiť a vyriešil ju k mojej spokojnosti. Prečo však musí film obsahovať tých pár doslovných záverečných záberov, keď je tu jeden geniálny, ktorý by film logicky uzavrel, snáď nechápe ani sám režisér. (01.04.2015)