Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka

(4x) Musím uznat, že mi skutečně chyběl Andrew Adamson jako spoluscenárista i režisér. Scenáristický tým k sobě přijal Michaela Petroniho a režii získal Michael Apted, čímž se vytvořila zcela nevyhnutelná jemná propast mezi prvními dvěma filmy a Jitřním poutníkem. Byla narušena jistá kompaktnost, ale naštěstí zásadní linie nuancí, které odlišovaly filmy od původních knih, zůstala neporušená (Adamson si ponechal křeslo producenta). Vše, co mohlo definitivně zlomit kouzlo Narnie bylo vyřešeno elegantně již v Kaspianovi, totiž přílišný produkční časový odstup mezi jednotlivými díly. Pevensiovi, včetně Eustáce, se postupně ocitali v Narnii v letech 1940-1942 a zatímco nás teprve čeká Eustácův návrat, uplynulo již pět let. Takže bylo nutné posílit motivy dospívání postupně u všech hlavních hrdinů, zatímco při rychlejší produkci by to nebylo vyloženě nutné. Na rozdíl od předchozích adaptací (a předlohy) mezi jednotlivými díly byly vytvořeny nové spojníky, které skutečně baštím. Poprvé bylo kladně reflektováno na Zuzčino léto v Americe, což je báječné a revoluční. Ve všech dílech je podržen reálný válečný základ, což je skvělé, protože jeden z nejzásadnějších výkladů celých Letopisů hovoří o frustraci, která přešla v interpretaci prožitých dobrodružství jakožto znovunabytého dětství. Nicméně vzhledem k povaze dobrodružné plavby Jitřního poutníka došlo, myslím, k nové frustraci na poli scénáře. Cosi, co je přidané, tedy košatý úvod v Cambridgi, ačkoli je zcela vhodný, jakoby nutilo všechny zastávky na jednotlivých ostrovech silně relativizovat a zrychlit. Dobrodružství pádí dál a dál v nebezpečném tempu a existují minimálně dvě linie, které by si zasloužili otočit znaménka důležitosti. Chybí jakákoli zmínka o Kaspianově sňatku s Ramanduovou dcerou Lilliandil (přičemž nechybí zmínka o nově přidané romanci Kaspiana a Zuzky v minulém díle) a zcela bez výraznějšího konceptuálního smyslu vyznívá příběh Gael a jejího otce na pouti za postrádanou matkou. Jiné by to mohlo být, kdyby byl otrokářský systém na Osamělých ostrovech pořešen šířeji a došlo-li by tak na vytvoření vztahů s místními. Takto nezbývá než si plně užít zejména přirozeně dominujícího Rípčípa a Eustáce, kteří v mnohém zastínili hlavní partu. Ostatně zejména Lucka a Ed se hodně proměnili pod novým režijním vedením. U Adamsona by zřejmě některé scény, například s vánočními dárky nebo Jadis, byly výraznější. Adamson měl také šťastnější volbu při songu pro závěrečné titulky - The Call s naprosto ideálním textem zůstalo nepřekonané. Jakže je to ještě s dabingem a 3D konverzí? Dabing rozhodně není skvělý, klasicky selhávají nejvíce dětští herci, Edův si šlape na jazyk, Lucčina víská i tam, kde nemá atd., ale ještě problematičtější je konzistence překladu. Nejenže jsou přetrhány vazby na minulé díly, Ed se stal jakýmsi králem králů a opět není jasná otázka vlastních jmen - zda-li překládat, přechylovat nebo ponechávat v původní formě. Čili Lucy je Lucka, ale Jill není Julie, což je poněkud matoucí, že? 3D je pak samo o sobě pouhou daní za nutnost, neurazí, ani vyloženě nepotěší. Ideálně tedy na 2D verzi s podtitulky. (10.12.2010) (méně) (více)