Sherlock
Sherlock
Sherlock
VOD (3)
Série(4) / Epizody(12)
Obsahy(4)
Excentrický detektiv z příběhů Sira Arthura Conana Doyla hledá důkazy v ulicích moderního Londýna. (Netflix)
Recenze (1 753)
Detektivky jsem nikdy nemusel. Knižní ani televizní. Kdy jindy bych měl dát šanci těm knižním, když ne s příchodem Cormorana Strika (J.K. Rowling a.k.a. Robert Galbraith, vřele doporučuju), a kdy jindy bych měl dát šanci těm televizním, když ne s příchodem Sherlocka? Já totiž Stevena Moffata miloval ještě v době, kdy to nebylo v módě, kdy ho v ČR znalo jenom pár vybraných fandů Couplingu. Po třech minisezónách Sherlocka musím s potěšením konstatovat, že ani tentokrát nezklamal. Znovu a znovu totiž dokazuje, že je mistrem point, a je jedno, jestli zrovna píše lechtivou komedii, epické sci-fi, nebo supercool kriminálku s kulometnými dialogy. V jeho podání mě zkrátka baví i tahle dvojka sestávající z arogantního vševěda a loajálního sidekicka, ke které bych si jinak cestu hledal jen těžko. Moffat staré známé příběhy kombinuje, převrací vzhůru nohama, a šperkuje humorem sobě vlastním, herci jsou bez výjimky přesní, a divák se pak jen těžko rozmýšlí, jestli mít nejradši Sherlocka, Watsona, dobrosrdečnou paní Hudsonovou, démonického Moriartyho, nebo geniálního Mycrofta (poslední dva jmenovaní jsou dost možná mí osobní favoriti). Není to dokonalé, některé díly místy váznou, některé dedukce působí až příliš vykonstruovaně, a na to, že je Sherlock schopný z půlvteřinového pohledu vydedukovat, co jste měli před měsícem k snídani, mu některé myšlenkové pochody trvají nelogicky dlouho, ale.. Komu to vadí? ()
,,JMÉNO MÉ JE SHERLOCK HOLMES A JSEM KONZULTUJÍCÍ DETEKTIV“...... Přesně tak, vždy, když je policie v koncích (což je vždycky), tak případy konzultuje s Sherlockem Holmesem, chlápkem, který bydlí na Baker Street a kterýho by jste normálně nejradši poslali do hajzlu! Je to totiž sarkastickej namyšlenej frajer, kterýho si určitě hned zamilujete – pokud s ním teda nemusíte pracovat! A dr.Watson taky není roztomilej, uhlazenej elegantní stařík, ale válečnej veterán. Co by jste taky v době Google, SMS, smartphone a GPS čekali! Tenhle nápad s neotřepanou formou krimi příběhů vypadá opravdu výborně! Já totiž moc nemusím všechny ty kriminálky Vegas CBS, SKS, ADSL atd...... jen furt dokola omýlají méně či více záhadný vraždy (možná by ..part č.2 mohl být jejich parodií...). Tady je to naštěstí provětráno britským vtipem a nesourodou ústřední dvojicí. /// 2.SÉRIE /// JE SHERLOCK HOLMES TAKY JENOM ČLOVĚK?...... Ze Sherlocka se stal internetovej fenomén (díky doktorovi, samozřejmě). Není divu, že ho o pomoc (konečně) požádal ,,někdo“ s vlastním loďstvem. Zaujme i případ obrovskýho psa v Baskerville (to mě něco připomíná...) a jako v každý pohádce – ani v týhle sérii nechybí pořádnej padouch. BBC vědoma si (téměř jistýho) úspěchu povýšila televiznost o (minimálně) třídu vejš... prostě – kouká se na to fakt moc dobře! A doktor Watson? Je tu stále kvůli mě, abych si vedle dedukčních schopností a myšlenkovej pochodů génia nepřipadal sám jako idiot. Ale to nás asi bude víc. Takže je zřejmý, že otázka pro další sérii zní: JAK??? /// 3. SÉRIE /// ,,ŘÍKAJ O VÁS PRAVDU. JSTE VÁŽNĚ PSYCHOPAT!…“ /// CHLOUBA LONDÝNA JE ZPĚT! Právě včas, páč se chystá teroristickej útok… Vysoce funkční sociopat, idol žen, sarkastickej a ftipnej… jenže tentokrát je celá série trochu jiná. A divná. Ne úplně špatná, jen se řešej věci, který bych (za normálních okolností) nečekal. Watson v chomoutu (soráč, ale to byl dost slabej díl!) a překvapivě často se mi zdálo, jako by scénáristům docházela šťáva. Že by chyběl Moriarty? Několik důvodů, proč má sérii smysl vidět: 1.) Jsem detektiv na volný noze. 2.) Mám rád Britskej humor. 3.) S nadšením sleduju detektivní – kriminální seriály. 4.) Miluju, když někdo vykrádá Conana. (Doyla). 5.) Jakmile někde chybí v mozaice střípek, okamžitě ho doplním! 6.) Včera jsem nemohl usnout kvůli problému se srážlivostí slin. PŘÍBĚH ***** HUMOR ** AKCE * NAPĚTÍ ** ()
Sherlock Holmes IS alive! Nejlepší pilot všech dob, nejlepší aktualizace klasiky, nejlepší seriálový vizuál, nejlepší retro-postmoderna. :) (pilot) ()
Som prekvapivo nadšený, pretože som neveril, že by som sa dočkal lepšieho alebo rovnako dobrého sfilmovania Sherlocka Holmesa ako práve od Guya Richieho. Po audio-vizuálnej stránke sa Britský Sherlock tomu holywoodskemu samozrejme nemôže rovnať, no dejovo či nápadito určite áno. ()
V průběhu let jsem si bbcovskému Sherlockovi vypěstovala dost podobný vztah jako k Sexu ve městě: na jednu stranu nepřehlédnutelné nedostatky jak stojící u samotného základu, tak plynoucí z nijak vzácných scenáristických úletů (Rudovous + Východní vítr, dafuq), na tu druhou ho ovšem nepokrytě a iracionálně žeru. Knižní doylovky jsem nikdy nemusela, televizní a filmové inkarnace mi snad všechny přijdou na jedno brdo a samotnou ústřední postavu, zobrazovanou takřka vždy z obdivného pohledu tupého untermensche, považuju za zcela nesnesitelnou. Je tudíž zvláštní, že jedinou přijatelnou verzí se v mých očích stal místy bolestně průměrný televizní počin, který i přes nápaditou aktualizaci stojí právě na protagonistovi, jehož aroganci a všeobecnou píčovitost nevybíravě vytáčí do červena a který je záměrně vystavěn tak, abychom na rozdíl od typických christieovek měli minimální šanci úspěšně zapojit intelekt a naopak se museli vytrvale ráchat v neustálém připomínání, že oproti té Miss Asociál Jakou-Psychickou/Osobnostní-Poruchou-To-Vlastně-Trpím jsme neskutečně nedůvtipní idioti. A ono to funguje… celkem a nějakou dobu. Omezený koncept nahlížení na dění přes záda hlavní postavy se totiž extrémně rychle okouká a už od druhého dílu začne převládat dojem, že se ode mě vlastně nechce nic než tupě přihlížet a nechat se bavit. První dvě série nicméně výborně balancují na hraně mezi detektivní a charakterovou linií, jejímž účelem je právě kvůli zmíněné omezenosti čím dál zřetelněji dodat ústřední postavě aspoň trochu lidskosti, třetí je pak už nepokrytá fanfikce. Čtvrtou řadu nebrat, snad pouze jakožto tečku v emočním/charakterovém vývoji a z něj vyplývající završení postupného přesunu v řešení případů od stylu chladné "logické" dedukce k empatii. Škoda jen, že tahle tečka by bývala byla mnohem údernější, kdyby nepřišla doopravdy na přetřes až v úplně poslední epizodě. Potenciální pátou sérii si strčte někam a radši mi nechte momentálně oficiální Sherlolly , děkan. ()
Pokud kvalita nastolena pilotem vydrzi a obcas se objevi nejaky novy napad, bude to pecka! ()
Toto jednoducho nie je moja srdcovka. Sherlock je tu až príliš geniálny, miestami to pripomína vyložené sci-fi. Viaceré zvraty sú na prvý raz nepochopiteľné, dialógy sú až príliš rýchle, takže ich nemáte šancu postrehnúť. A nech si hovorí kto chce čo chce, Moriarty vôbec nie je diabolský a STRAŠNE ma nebavil. Lenže dvojka Cumberbatch/Freeman je proste skvelá, zbožňujem anglickú atmosféru, viaceré časti sú super a i vizuál je nenapodobiteľný - okrem krásnej anglickej pochmúrnej výpravy sa dočkáte množstva originálnych vychytávok (napr. texty SMS sa objavujú uprostred obrazu). Prvá séria nadpriemer, v druhej ma najviac bavil môj milovaný prípad psa baskervillského, tretia jemne upadla (na strane druhej mediálny magnát bol podľa mňa hrozivejší zloduch, než "akýsi" Moriarty), "retro" Ohavná nevesta bola skôr len takým hračičkovským špeciálom, ale i najslabší diel si držal vcelku vysokú úroveň. Na mňa paradoxne najviac zapôsobila štvrtá séria, ktorá bola prekvapivo osobná a Sherlock sa v nej konečne prestal správať ako arogantný šmejd a stal sa (relatívne) normálnym človekom. Presne TAKÝTO prerod tá postava potrebovala. ()
Přesně to, co měl "Sherlock Holmes" s Downeym a Lawem být, ale bohužel nebyl - stylově vytříbená komorní inscenace založená na charakterech postav a důmyslném aktualizování holmesovských prvků. Omezený rozpočet televizní produkce zde byl ideální motivací k omezení akce a naopak vystavění atrakcí na grandiózně napsaných dialogových scénách. ()
"Nejsem psychopat. Jsem vysoce výkonný sociopat. Vygooglete si to." Už je to tak, knihovnu nahradil Google, drožku taxík, krasopisné dopisy s pečetí sms. Z problému na tři dýmky je problém na tři nikotinové náplasti. A přesto se Sherlock roku 2009 duchem podobá literárnímu předobrazu možná víc než desítky jeho bezkrevných ilustrací před ním. Připouštím, že sám jsem jimi ovlivněn víc než Doyleovými předlohami, které jsem četl velmi namátkově, a zpočátku mi připadalo divné převádět něco tak bytostně viktoriánského do současnosti. Zbytečné obavy. Sherlock Holmes i doktor Watson mají vše, co mají mít, a mají i cosi navíc. Mimořádná schopnost vidět pod povrch věcí Sherlocka vyčleňuje ze společnosti 21. století, zvyklé uzavírat předsudečné závěry pod vlivem mediálních schémat a omezených zkušeností svých zlenivělých myslí. Doktor Watson po traumatické válečné anabázi těžko hledá způsob, jak se vrátit k normálnímu životu. V 9 adaptacích z 10 jsou ti dva zahálčivá dvojice, která se nechá ze svého hnízdečka lásky v Baker street vylákat až na všeobecné naléhání vedlejších postav, které se (kromě Lestradea) okázale koří jejich renomé a uctivě jim nahrávají na brilantní smeče. Zde jsou Holmes a Watson outsideři a řešení případů berou jako jediný možný způsob seberealizace. Velice moderní forma obrazového vyprávění mi trochu připomíná seriál Podfukáři (2005), výborně děj rytmizuje a zabraňuje největšímu nešvaru detektivek všeobecně - nekonečnému vysvětlujícímu tlachání. Vše podstatné prostě vidíme a dialogy proto mohou být a jsou jen vtipnou třešničkou na dortu. Hodnotím po pilotním díle, ale velice pochybuji, že by následující mohly výrazně pokazit můj dobrý dojem. 100% ()
// Konečně se Sherlock dožívá své pověsti "geniálního" detektiva, je až s podivem, že se to daří teprve s příchodem do televize, v moderním hábitu ušitém britskou BBC přímo na míru parádnímu Benedictu Cumberbatchovi. První řada je neskutečně napínavá a musím uznat, že všechna ta chvála je plně zasloužená. Už se těším až se dám do druhé série no a co teprv na příchod té třetí :) Sherlock - 100% ... I AM SHERlocked edit:// po finále druhé řady - !!! FUCKING GENIUS edit2:// Třetí řada: ()
Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty. () (méně) (více)
Cože? Sherlock v současnosti? Někdo se zbláznil? Sakra ale ono to funguje a jak dobře - je to napínavé, zábavné, se skvělým tempem a hudbou a herci jsou prostě neuvěřitelní - neokoukaní, zajímaví a ještě umějí hrát, Sherlock sám je ten nejdivnější a nejzajímavější ze všech. ()
Intuice mi napovídá, že každá doba potřebuje svého Sherlocka, ale možná to není pravda. Mne však tento detektivní poradce dokázal hodně pobavit, i když zábavné nálože deduktivního humoru položené v prvním dílu postupně ztrácejí na své výbušnosti. Přesto je to skvělá zábava pro všechny, kteří jsou schopni překousnout, že slavný detektiv vyměnil fajfku za počítač a se svou hyperaktivitou prozatím nevyhledal odbornou pomoc. ()
WOW! Nepomatuju si, kdy naposledy mě něco v televizi TAKHLE nadchlo. 1. A Study in Pink 100% 2. The Blind Banker 90% 3. The Great Game 110% 2. sezóna: A Scandal in Belgravia 90% Nemůžu se dočkat Psa baskervillského... ()
Sherlock Holmes v podání této minisérie je natolik geniální, až to není úplně uvěřitelné, přijde mi, že jeho dedukce jsou natolik nadpozemské, že působí spíše jako scenáristický konstrukt, který má zamést s bežným diváckým uvažováním a zamezit kladení dalších otázek. Nechci tím říct, že by Sherlockovy myšlenkové procesy nebyly zajímavé, právě naopak, jen mu nějak neskáču na lep. Druhý problémek spatřuji v charakterech, zatímco Sherlock je "vykradený" Dr.House, Dr. Watson je pak obětí nejen jeho, ale vlastně i samotných scenáristů, neboť "zalepuje" díry a plní úlohu podřadného sidekicka bez objasnení vlastní motivace... Atmosféra tak trošku retro Londýna je fajn, tempo poměrně svižné a řekl bych, že jde o všehovšudy chvalitebně odvedenou práci... Ze tří kriminálních případů bych vyzvednul nejvíc ten první, díky fascinující auře záporáka. PS: Další série jsou o poznání lepší, zejména S02E01 a S03E02. 8/10 ()
Až všichni vystydnou, uvidí, že to je přinejlepším ok. ()
Hodnocení úvodního pilotu: Jsem fascinován!!! Sherlockovské schéma nastíněné Ritchieho filmem (včetně podobného hudebního motivu, nebo hereckého projevu Martina Freemana v roli Watsona, který je především z počátku zcela totožný s pohybem a dikcí Juda Lawa) aplikované na současné reálie a obohacené o technické prvky, ale také třeba motiv registrovaného partnerství dodávají již tak nabušenému témetu ještě větší koule.. Tohle je vážně cool!!! Chci víc a hned!!! Hodnocení po druhém dílu: Dostal sem víc a u vytržení už tak nejsem. Brakové schéma zcela přiznaně vykrádající konspirační detektivky Dana Browna stíhá táhnout příběh vstříc zvláštnímu finále celkem solidním tempem, okouzlení a genialita prvního dílu už jsou ale ty tam... **** Hodnocení po třetím dílu: A je to v háji. Poslední díl završil sestupnou tendenci a předkládá překombinovaný, nelogický a navzdory neustálému posunu v ději spíše roztahaný a nudný díl, završený navíc tak urážející fackou vmetenou do divákovy tváře, že jsem byl na konci dílu vlastně mnohem víc nasraný , než natěšený na další díly... *** Celkově prozatím za čisté 4. Uvidíme dál... ()
Dějiny umění ukazují, že dynamika vztahů mezi novými nastupujícími médii a těmi starými dosavadními zůstává po celá staletí v mnohém stále stejná. Když byla vynalezena fotografie, která konečně dokázala věrně zachytit realitu (a v tomto se samozřejmě postupně zdokonalovala), malíři byli náhle osvobozeni od této zodpovědnosti, a ve výtvarném umění se tak otevřel prostor pro ryze avantgardní reakci na nastalý vývoj. Mohl vzniknout impresionismus, který nemusel zprostředkovávat uspokojivou a co nejvíc realistickou percepci skutečnosti, ale zabýval se percepcí samotnou a jejími procesy, byl o pocitu z vnímání. Vztah počítačových her a filmu přitom aktuálně prochází podobnou fází, kdy současná videohra - ať už jde o masové mulitplayery, inteligentní střílečky s příběhem nebo adventury - svému hráči definitivně zprostředkovává silnější pocit imerze a vcítění se do fikčního světa, než se kdy podařilo jakémukoli filmu. Klíčovým prvkem je samozřejmě interaktivita, kterou z principu film nikdy disponovat nebude, protože pak by přestal být filmem. Film sice vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, ale ta není nutnou podmínkou pro jeho konzumaci. Jinými slovy, divák sledující detektivku je stále „za příběhem“ a pro jeho plné vstřebávání a pochopení si musí dávat dvě a dvě dohromady, sledovat myšlenkové procesy postav a ze syžetu konstruovat fabuli, ale film běží dál i pokud divák nestíhá/odskočí si na toaletu. Na hráče procházejícího adventurou však příběh čeká a nehne se, dokud od něj nedostane ten správný impuls. Reakce filmu na nedostižnou videoherní imerzi se doteď projevovala dvěma způsoby. Zástupcem prvního z nich je například Sucker Punch, který se nesnaží být videohrou, nýbrž komentářem k videohernímu diskursu, a důsledně přitom brání v jakémkoli vcítění se do jednotlivých akčních scén/misí. Kamera svým zpomaleným/krouživým pohybem a důrazem na hyperrealismus zpřítomňuje sama sebe a působí spíše zcizujícím dojmem. Zcela nepravděpodobné až absurdní míšení různých videoherních symbolů a fetišů je ve svojí podstatě především dialektické a neslouží věrohodnému vyprávění („suspension of disbelief“ tady prakticky už není možné, je vyřazeno ze hry). Druhý způsob vymezení se vůči hrám úspěšně prozkoumávají Neveldine s Taylorem, kteří ve svých radikálních, nekompromisních béčkách dekonstruují samotnou povahu videoherní estetiky. Gamer je filmem o tom, jaké to je surfovat na internetu a jaké to je hrát multiplayerové first person shootery nebo navštěvovat virtuální světy typu Second Life. Obecně řečeno, tento film je o pocitu z hraní, o tomto specifickém druhu interaktivity. Není imerzivní, je o imerzi. Tento přístup s sebou nese podstatné oslabení funkce vyprávění, které v druhém Cranku už de facto přestává existovat. Výtky vůči těmto zmiňovaným filmům, že jsou nudné/nezajímavé, protože „je to jako dívat se na kamaráda, co hraje na počítači, a nemoct si sáhnout na ovládání“, spočívají v aplikování nesplnitelných očekávání (nemůžu nikdy předpokládat, že mi fim "půjčí ovládání") a obávám se, že jsou pouhou racionalizací vlastního pocitu nudy či frustrace. ______ A teď konečně něco k Sherlockovi. Ten je v tomto kontextu výjimečný tím, že snad jako první film nebo televizní seriál efektivně pracuje s prvky herního žánru adventur a dokonce je využívá ve prospěch svého vlastního filmového vyprávění. Dochází tu k zajímavému propojení mezi oběma médii, které má symbiotickou povahu. Zatímco staré point-and-click adventury si pro to, aby mohly být vůbec funkční, musely povolat na pomoc filmové výrazivo ve formě hereckého projevu hlavního hrdiny či dialogů (po zadání příkazu typu „Look at“ nebo „Explore“ postava hráčovi zahlásila na jaký předmět se to vlastně dívá a naznačila, co s ním lze dále provést), Sherlock využívá adventurního zobrazení textu na obrazovce k narativní zkratce (znění přišlé sms se objeví vedle hrdiny na obrazovce a není nutné vkládat detailní záběr na mobil) nebo k důmyslnému nahlédnutí do hlavy detektiva (ohledávání mrtvoly a zkoumání místa činu v A Study In Pink), které doteď povětšinou řešil nešikovný voiceover nebo dialog/monolog. Estetika těchto scén a rozvržení textu v mizanscéně přitom nápadně připomíná úspěšnou adventuru Heavy Rain – vizuální podobnost je tady nepřehlédnutelná. Seriál ale zároveň kráčí i ve stopách již zmiňovaného Gamera, když při naháněné taxíku prostřiháváním na typickou herní minimapku ulic města (a rytmizováním akce) zprostředkovává dojem z hraní Grand Theft Auta (střídání obou pohledů – hráčův avatar x mapa jako nutnost pro úspěšnou navigaci). Samotné ústřední postavy, Cumberbatchův Holmes a Freemanův Watson, navíc zosobňují některé podstatné archetypální vlastnosti počítačových hráčů. Sherlock je sociopatický, nemá žádné přátele a jeho bystrost a schopnost docházet ke správnému řešení přes zcela neobvyklé kombinace a těžko postřehnutelné detaily svědčí o tom, že jako malý pařil Gabriel Knighty a Broken Swordy. Watson je zase poznamenaný hraním vojenských stříleček typu Call of Duty, když o virtuální povaze jeho zkušenosti z války svědčí čistě psychosomatické kulhání a jeho třesoucí se ruka nakonec není ničím jiným než abstinenčním příznakem. Motiv hry prochází všemi složkami seriálu a je tematizován v samotné zápletce prvního dílu, kdy závislost na hře na jednu stranu stojí za Sherlockovým odhodláním vyřešit případ, jehož finále ale zároveň odkrývá její slabinu v až sebedestruktivních tendencích a patologické snaze hrát (a zvítězit) za každou cenu. Sherlock je o hrách a o hráčích, aniž by se ale přitom vzdával vlastní filmovosti. ______ Teď, když se konečně zdá, že film začíná umně absorbovat nové videoherní prvky a využívat je ku svému prospěchu, nezbývá než čekat, co jména jako Spielberg, del Toro nebo Jackson, která oznámila svoji účast ve vývoji počítačových her, v tomto průmyslu provedou a jakým způsobem dojde k ještě užšímu propojení obou médií. () (méně) (více)
Televizní sociopati jsou i nadále v módě, což je dobrá zpráva pro nás reálné sociopaty. Některé pasáže jsou na mě až příliš utahané, a když na scéně není Sherlock, tak se vytrácí drive a mezi postavami to tolik nejiskří, ale oproti nesnesitelnému Sherlockovi z filmového plátna se i ve slabších chvílích stále jedná o velice kvalitní zábavu. 1. - 4. série: 80%. ()
Související novinky
Andrew Scott je nový pan Ripley
Hvězda seriálů Sherlock (Moriarty) a Potvora (sexy kněz) Andrew Scott získal hlavní roli v připravované seriálové adaptaci slavné série knih o známém zloději, podvodníkovi a sériovém vrahovi Tomu… (více)
Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení
V nové drákulovské minisérii od tvůrců seriálového Sherlocka se v hlavní roli objeví herec Claes Bang (Dívka v pavoučí síti, Most). Třídílnou sérii dělají Steven Moffat a Mark Gatiss pro BBC a… (více)
Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku
Pětadvacátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha - Febiofest letos nabízí velmi kvalitní dramaturgii a zajímavé hosty. Tím jistě nevyhledávanějším bude francouzská herečka Catherine Deneuve… (více)
Bond má prvního kandidáta na režii?
Po miliardovém Skyfallu nám bondovská série nabídla Spectre, které se dočkalo horšího přijetí a nevydělalo ani 900 milionů dolarů. Filmová logika v takových případech velí zastavit stroje a zvážit… (více)
Nuže, Watsone, kamže se nám zakutálela pátá hvězdička? Inu, může za to obrovská propast mezi oběma vyšetřovateli, kteří jsou velezajímaví, a vyšetřovanými případy, které naproti tomu nejsou zajímavý ani trochu. Sémioticky bychom to možná trochu vznešeněji mohli říct i tak, že vyšetřování ční nad vyšetřovaným. Přesně obráceně tomu bylo tuším v Aktách X, kde se zas poněkud mdlí agenti ztráceli pod rozkošatělými paranormálními jevy. Problém vězí v žánru. Jak známo, složka Akt X je složkou nevyřešitelných případů, což objasňuje příklon seriálu k thrilleru na úkor detektivky a tedy k tomu, proč nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení. Naproti tomu Spock a Dr. Kirk, jak jsem si oba hrdiny ze Sherlocka vtipně přejmenoval, odkrývají skutečný kriminální zločin, žádný fantasma v povětří, a žánrově patří do detektivky. Třebaže ani jeden z nich není profesí detektivem - Sherlock je něco jako neoficiální konzultant, Watson armádní zdravotník -, pohlcuje je vyšetřování paradoxně více než profesionální detektivy z povolání, kteří na to mají papír, ale za rutinérský přístup a menší nadšenectví musejí zákonitě zaplatit přesunem do žánru thrilleru, kde jsou přímými svědky zločinu a ne jen jeho výsledkem v podobě vychladlých mrtvol. Asi se prostě shodneme na tom, že kdyby si měli v Menze vybrat mezi Mulderem a Sherlockem, zvolí Sherlocka. Celou tuhle neokázalost vyšetřovaného ve prospěch vyšetřování, rozuměj thrilleru ve prospěch detektivky, zdvojnásobuje přesun z viktoriánský Anglie do střízlivé a jednotvárné současnosti. Současný Londýn - stejně jako u Conana Doyla - je sice stále záhadné, divoké, nepředvídatelné a nebezpečné místo, ale tvůrci nikdy nezavedou hrdiny do nejšpinavějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, krypt, tunelů a opiových doupat, soustředěném výtažku všech neřestí a hříchů ze všech divů světa, kde lidé, mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně a nevázaně ve stínu Temže zanášené odpadem, jak to provedl Simmons v románu Drood s typologicky obdobnou dvojicí Dickensem a Wilkie Collinsem, který Dickensovi s pátráním po tajuplné a děsivé bytosti umrlčího zjevu z názvu knihy asistuje – v Sherlockovi žádná taková bytost není, protože vlastně nemá ani odkud vzejít. Střídmost kulis ulehčuje oběma pánům také dost výrazně práci. Jednak proto, že detektiv odečítá všechny informace z okolí (detektiv není žádný zasněný romantik, jak bychom ho snad chtěli vidět, ale normální pozitivista, jdoucí po povrchu a faktech), druhak z toho důvodu, že z příliš velkého bordelu by detektiv nic kloudného nevykoukal a spíše by se octl v nezáviděníhodné roli pixelhuntingujícího hrdiny ze starých dobrých point-and-click adventur, kde nezbývalo než zběsile posouvat myši po obrazovce za účelem nalezení nějakého hodně malého/skrytého předmětu. Snad navrhnout kompletně steampunkovej háv, ale to by bylo asi příliš drahý, a zas vyloženě hightech gadgety ozvláštňující prostředí novým pohledem si tvůrci dovolit nemohli, protože Sherlock je spíš matfyz-ák než čvut-ák, čímž míním, že onu dobovou osvíceneckou posedlost k přírodovědeckým objevům a expertízám, dnes reaktualizovanou nástupem digitálních možností v pseudovědeckých forenzních CSI fikcích, si nakonec odbývá hlavně ve své hlavě. Stejně jako divák. Čímž samozřejmě nikoho nenavádím k tomu, aby zůstal sedět s rukama v klíně a nevžil se víc do role sadou Malý chemik. () (méně) (více)