Poupata

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)

Do extrému dovedené chcípácké sociální drama, aneb jak si zkurvit život a Vánoční deprese 10x jinak. Ocenit se sice musí poměrně civilní situace, jako takové, samotné nastavení bezvýchodného stavu hned na začátku je ale v kombinaci s naprosto nulovým vývojem takřka ČEHOKOLIV skutečně ubíjející. Za zmínku tak stojí jen ambientní zvukový doprovod a fascinující Javorský. Zbytek se utopil ve scenáristické neohrabanosti, nudě a šedi periferie a odporných postsynchronech... (16.12.2011)

Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film... (25.01.2012)

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*) (24.06.2012)

No, popravdě řečeno, z kina jsem odešel spíše zklamán, i když největší podíl na tom možná má moje očekávání od filmu. Šel jsem na čistokrevné drama, místo toho jsem dostal tragikomedii, ve které se střídala teenagerovská komedie s hodně vážným dramatem a mně tenhle mix nepřišel zrovna moc vyvážený, zvládnutý, někdy i vhodný. Možná to měl být účel, občas ty těžké scény odlehčit, ale zrovna rozhovory puberťáků nebo erotika mi jako prostředky odlehčení nepřišly zrovna nejšťastnější. Navíc, když už člověk zpracovává takové téma, kdy je potřeba mít po ruce charakterní herce, kteří by vám svými výkony vše podpořili, nevybere si skupinu (pro mě osobně) takřka neznámých/nezkušených herců, protože pak to musí celé táhnout ten nejcharakternější (Vladimír Javorský), a to pak musí být pan Herec, aby to celé utáhl sám a ještě uvěřitelně. Takže oceňuju pohled na gamblerství a jeho tvrdý dopad na člověka a jeho okolí, které je v Poupatech vykresleno znamenitě, ale vše předchozí/ostatní (+ zbytečně neuzavřený konec) to sráží na pouhý průměr (já jako chlap bych ještě teoreticky mohl ocenit fyzické proporce Anety Krejčíkové, avšak to její neustálé žvejkání bylo docela na ranu, takže bohužel nic :-D ). (17.01.2012)