The Zero Theorem

Tery zase omylem upadl nosem na kapesník s toluenem, anebo to v té smaženici nebyly Václavky. Výsledkem je další bizarní narkonosvět plný sdružených barev Benetonu, ukrutně pastelových, v němž se všichni chovají jako naprostí čuráci, vlastně pardon, chtěl jsem napsat jako VIP zákazníci nějakého mexického kartelu. A kanárkově žluté stroje přitom dělají pajtnovské „Pyp“, pokud je pracující cyklista řešící tajemství všehomíra nakrmí zkumavkou s viskózní kapalinou vhodné barvy. Kryštof sice opět Waltzuje jako o život a Dejmon předvádí snad svou dosud nejvytříbenější mimickou kreaci vítěze Světové série v pokru, ale co z toho, když je kolem nich plytké intoxikované prostředí patologické hlavy přeceňovaného narkomana. Inu, po skončení jsem velmi tápal, cítil se hrozně rozpolceně z toho, že mě ten Teryho THCsticismus filosoficky nenaplňuje, a už už jsem si začínal zahřívat lžičku, utahovat škrtidlo a pumpovat předloktí ve snaze vstřebat, co že to bylo za vyhulenou pičovinu, když tu náhle jsem naprosto prozřel. Narazil jsem zde totiž na totálně erudovaný výhnis mého úplně nejoblíbenějšího recenzenta jménem Zadek99, který mi dokonale otevřel oči. Nedivím se, slovo „teorém“ jej muselo určitě dokonale prokrvit. Milý Pedokok, jsa zajisté na úplně jiném levlu absorpce pomatených sraček, opět bez bázně a hany přichází s egem na dlani a patrně neváhal ani minutu chopit se svého přirození a příležitosti se za něj mohutně zatahat a ukázat, že právě on našel onoho pověstného Orvela v kupce Kafky! To, jak se přitom fundovaně rozzvracel o svém atopickém ekzému a realitě jeho sýra při vrstvení nemovitostí během úřednického stihomamu, mě rozřehtalo natolik, že jsem se z esoterických hlubin artového podvědomí vrátil zpátky na zem a rozhodl se, že raději fetovat nebudu. (30.08.2014)

Brazil pre novú generáciu? Asi ťažko! Aj keď Terry Gilliam by ho očividne chcel natočiť. Zero Theorem síce v jadre skrýva množstvo silných tém na zamyslenie, či už je to kritika súčasnej spoločnosti nezdravo závislej na technológiách, vzájomné odcudzovanie sa ľudí kvôli životu v online svete, dokonca hľadanie zmyslu života a nechýba ani riešenie zložitých matematických výpočtov vysvetľujúcich takmer až zánik sveta/skazu ľudstva. Ale čo z toho, keď vo výsledku to je len kvázi filozofický úlet, ktorému v jadre chýba akékoľvek zmysel. Takmer hodinu som dúfal, že by sa mi to nakoniec aj mohlo páčiť, ale Gilliam potom už nekontrolovane vrství jednu absurditu za druhou (otrasné scény na digitálnej pláži, metafyzické poletovanie vesmírom) a akákoľvek tolerancia diváka je preč. Uznávam, že predloha by možno mohla byť fajn, ale v rukách Gilliama sa všetky témy stratili v prezentácii chaotického, až nezdravo bizarného sveta plného pestrofarebných svetielok, prapodivných kostýmov a prazvláštnych postáv, ktoré divák nemá dostatočnú šancu plnohodnotne pochopiť a len bezcieľne tápa a čoraz viac posúva svoje hranice, až mu nakoniec dôjde akákoľvek trpezlivosť. Mám pocit akoby Gilliam v tomto veku strácal všetku súdnosť a strácal sa vo vlastnom koncepte, vo vlastných predstavách, ktorým nevie dať komplexnú podobu. Už to nie je originálne, nápadité, ani hravé. Pripomína mi starého páprdu s Alzheimerom, ktorý nevie schopne podať jednu myšlienku a pritom by chcel točiť na oko intelektuálny film, ktorý je však v jadre len ťažko uchopiteľným projektom. Vizuál je v prvých minútach síce fajn a až sa čudujem, že na niečo podobné Gilliam zohnal financie, ale čo z toho, keď po prvotných 15. minútach sa film doslovne zasekne v jednej miestnosti katedrály (kostolu? alebo čo to bolo?!) a potom už len sleduje čoraz nemožnejšie výstupy vyholeného Christopha Waltza, rapujúcej Tildy Swinton. To už ani nie je herectvo, ale šaškáreň. Vďaka aspoň za tú Melanie Thierry v tesnom kostýme sestričky, inak by som to so Zero Theorem vzdal oveľa skôr. CELKOVO: 1,5* (3/10) (17.07.2014)

,,VĚŘIT VYŠŠÍM CÍLŮM, NEŽ JE ŽIVOT, ČINÍ TENTO SVĚT BEZVÝZNAMNÝM. DŮVODEM, PROČ JSEM SI VYBRAL VÁS... BYŤ PONĚKUD ZVRÁCENÝM, MUSÍM PŘIZNAT, JE TO, ŽE PŘEDSTAVUJETE ANTITEZI MÉHO PROJEKTU. ČLOVĚK VÍRY....“ /// Jeblej svět, jeblí lidé, jeblej Qohen Leth, jeblá vizuální chujovina zabývající se paradoxem duše. Artová(?) future kravina, při který zůstává génius nepochopen. Ovšem Terrymu Gilliamovi je to (předpokládám) u prdele. (což chápu, ale přece jen to zamrzí…) Vono to totiž není ani vo hercích (jasan, Waltz je super, ale…), ale vo moudrosti. Že bych teda něco nepochopil…? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Vůbec sem nezapadám. 2.) První byl Brazil. Pak vopice. No a teď… 3.) Thx za titule ,,nex_M4rKy“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.07.2014)

To bolo tak blbé, až to bolo dobré. Neviem prečo mám v obľube takéto bláznivé filmy, kde je nám predstavená akoby budúcnosť, ktorej sa ani nechceme radšej dožiť. Svet v Zero Theorem mi veľmi pripomínal budúcnosť z filmu Twelve Monkeys (1995) s Bruceom Willisom, kde taktiež bola vyobrazená budúcnosť dosť strašidelne. Christoph Waltz pozdvihol tento film o niečo vyššie - uvedomujem si že s nejakým neznámym hercom by ma to asi nebavilo. Páčila sa mi možnosť naprogramovania si vlastného sveta vo svojich myšlienkach - čo sa dosť podobalo nápadu z Inception (2010). Mám z toho celého zmiešané pocity - na jednej strane akoby som ani nepochopil pointu - na strane druhej by som sa kľudne pustil aj do seriálu, (keby nejaký existoval) a keby aj tam hral Christoph Waltz. PS: Škoda malého priestoru pre celkom zaujímavú postavu Matta Damona. (01.03.2019)

Tak jako mě nedávno maximálně potěšil nový Jarmusch, potěšil mě teď i nový Gilliam. Nedoufal jsem, že by ještě na stará kolena natočil film srovnatelný s geniálním Brazilem, ale povedlo se. A nelze jinak, než tenhle film s Brazilem srovnávat, skrze Brazil ho komentovat, protože se Brazilu hodně podobá. Takže: Pokud se vám Brazil líbí, měl by se vám líbit i The Zero Theorem. Stejně jako u Brazilu platí - úžasná hravost a fantazie, nekonečně nápaditá, typicky gilliamovská výpravnost, fantaskní děj zaplněný bizarními postavami... Ale ani omračující, úchvatná a bombastická vizuální stránka bohužel nezastře fakt, že filmový příběh neskrývá žádné velké moudro a poselství, ačkoliv je jeho leitmotivem Gilliamovo oblíbené téma - hledání smyslu života. Na film se hezky kouká, ale obsahově je myslím hodně plochý, i když to zpočátku tak nevypadá. A ta pohádka, kterak se do starého ošklivého povislého chlapa zamiluje mladá krásná samička, která v bílém latexu a zrzavé paruce vypadá jako ztělesněný sex, to už není orwellovská groteska, ale jen úsměvná erotická fantazie starého dědka (promiň, Terry). Nejlepší věta z celého filmu je jeden z úvodních reklamních sloganů: "Znuděni buddhismem, otráveni scientologií? Církev Batmana Vykupitele může být odpovědí!" Škoda, že filmový děj nešel radši tímhle směrem... (04.08.2014)