Petrolejové lampy

Nemá větší smysl pět ódy na tuto Herzovu bezchybnou adaptaci mistrovského psychologického románu Jaroslava Havlíčka, protože vše podstatné již bylo řečeno. Od kostýmů a exteriérů, přes vynikající hudební motiv k hereckým výkonům. Co mě však nikdy nepřestane fascinovat je skutečný HERECKÝ KONCERT Petra Čepka. Sekvence, v níž ve vrcholném stadiu syfilitidy kráčí se svou ženou po maloměstském korzu, patří k vrcholným a nejgeniálnějším záběrům v historii celého hraného filmu. (30.11.2008)

Proměna Petra Čepka z urostlého a hezkého chlapíka v roztřepanou a bláznivou trosku je neskutečná a mistrovsky zahraná! A Iva Janžurová v roli staré panny Štěpy je úžasná a opět dokazuje, že Iva Janžurová dokázala zahrát ztřeštěné postavy, ale také vysoce charakterní postavy, jakou Štěpa byla. K absolutní dokonalosti hraje hudba mistrovského pana Luboše Fišera. Klenot československé kinematografie. (28.10.2013)

Nečekal jsem příběh a scénář v této nedotažené podobě, takto mě to moc nezaujalo a do děje jsem se bohužel nedostal. Alespoň že ve druhé polovině se to více rozjelo a nabralo to dramatické momenty. Hlavním tahounem tohoto snímku přesto zůstávají herecké výkony Čepka a Janžurové, na které se dá koukat. (09.04.2010)

Duch přelomu 19. a 20. století navozen fantasticky, zdánlivá idyla a fešní důstojníci. Za tím vším tvrdý konformismus, nedostatek rozletu a láska překlopená v nakažení syfilitidou. Velmi nosně tvůrci zvolili básně F. Gellnera jako hudební doplňky zaznívající nejen z úst bohémského J. Laufra (má představovat samotného F. Gellnera, nebo ne?), ale i rezignující Štěpiny matky - předtím velmi nekompromisně pragmatické a tvrdé - představované Marií Rosůlkovou. Myslím, že nezdůrazňovanou postavou filmu je druhý z dvojice maloměstských bohémů, představovaný K. Černochem (a dabovaný J. Satoranským), jehož životní osud je ve výsledku velmi podobný Štěpinu (pragmatismus místo ideálů). A pak i nápadník Štěpy, S. Remunda coby maloměšťácký rádobynonkonformista plně odpovídá dobovým mužským představám o zajištěném a vzdělaném muži, plně si podřizujícím ženu. (06.12.2010)

Havlíčkovy těžce depresivní příběhy se těžce sledují a ještě obtížněji komentují. Podobně jako kolega Karlas i já přiznávám, že z nich mám skoro strach. Bezútěšnost krajiny lidské duše by jednoho donutila rozřezat si žíly, zbaštit cyankáli a ještě skočit do Macochy, aby to bylo jisté. Tyhle příběhy dokazují, že člověk nepotřebuje vnější zlé démony, bohatě mu vystačí jeho vlastní. Čepek a Janžurová rozehrávají své složité postavy s umem, na který jsou slova úcty krátká, Herz vytvořil tíživou dusnou atmosféru doby plné skrývaných citů a témat, o kterých se ve "slušné společnosti" nemluví. A jen nepatrná možnost úlevy v podobě závěru. Vynikající film, ale nemyslím, že bych měl potřebu jej ještě někdy vidět. (09.06.2016)