Paleta lásky

Zajímavé a hodnotné dílo. Dozvíme se něco o životě Josefa Mánese, vidíme krásnou českou (moravskou) krajinu, krásné dívky a ženy. K nejvyššímu hodnocení sice přece jen něco schází, ale celkově jsem spokojený, takové filmy mají smysl a má smysl je připomínat. Scénář napsali Josef Mach a František Kožík. Z rodu Mánesů se do malířské historie zapsal otec Antonín, strýc Václav, bratr Kvido a sestra Amálie. Ta měla smůlu, že nemohla studovat na Akademii, v té době se to neslučovalo s představou o kariéře mladé dívky. (27.05.2022)

Tento film poslouží dobře, když si chcete dát Josefa Mánese do podvědomí nebo pro ilustraci jeho života, ale jinak bohužel nemá co nabídnout. Paleta lásky jako film sám o sobě postrádá nějaké dramatičtější momenty, a když už se k nějakým schyluje, jsou většinou zkratkovitě odbyty. Tomuhle nedostatku nepomáhají ani slušné výkony titulního Petra Kostky nebo Luďka Munzara. (08.03.2009)

"Parádu tu Mánes nepotřebuje. Pravda, poctivé umění vítězí samo." Za parádu tento film úplně označit nemůžu. Hlavně pro jeho rozvláčnost  Vyprávění o Mánesově životu je celkově poněkud nesouvisle. Nejprve sledujeme, jak byl za mlada vyhozen z umělecké konzervatoře, pak jsme svědky jeho prvního  milostného splanuti ke služebné Františce Šťovíčkové, všem následně jsme hned vrženi do doby, kdy tvořil nejslavnější dílo (kalendářní desce na pražském Staroměstském orloji). Jakýmsi intermezzem zde je krátký pobyt Mánese na zámku Čechy pod Kosířem, kde malíř skutečně poměrně dlouho působil. My zde však jen v podstatě sledujeme jednu z mnoha jeho erotických anabáze. Tyhle scény jsou sice vcelku hezky poetické nasnímané, ale moc se z nich toho člověk o samotném malíři nedozví (tedy pokud to hlavní poselství nemá být to, že byl evidentně na ženské). Třeba se film (a patrně i Kožíkova předloha) zcela vyhýbá historickým faktům o Manesově duševní nemoci (později v podobě pokročilého syfilidu). A tak pokud na konci filmu zazní, že Mánesův "život byl k zoufání nešťastný i k závidění šťastný", tak si říkám, že ze samotného filmu mi to tak nepřišlo. (12.02.2022)

Ten film si pamatuju, protože jsem na něm byli koncem 70. let se školou.kdykoliv se na plátně objevily kozy, celé kino, plné pubertální mládeže zařvalo nadšením.Jinak byl opravdu spíše pro školy, zasloužil by si lepší zpracování.Mě tyhle životopisy, kde jsou postavy vykresleny ploše, jako by to nebyli lidé s chybami hodně vadí. (22.04.2018)

Tento pokus o životopis Josefa Mánesa mě na jednu stranu zaujal svou pitoreskní výstavbou staropražského světa, ale ještě silněji mě zklamal svým jednostranným hlediskem, naivní psychologizací a banálním výkladem malířovy osobnosti, podpořenými bídnou skladbou zachycených událostí a scén. Roztržení umělce mezi jeho erotickou intimitu a práci pro národ, potažmo mezi touhy po uměleckém ideálu a po spočinutí v anonymitě přírody je prezentováno tezovitě, povšechně a nejednou vyvolává karikaturní efekt (který chtě nechtě navozuje tělesná asimilace Petra Kostky s Mánesovým fyziognomickým vzorem; popravdě: přejmutí tváře přeci není cestou k opravdovému oživení osobnosti). Filmu chybí kotviště i hlubší pochopení Mánesovy idey života. Netroufám si ji zde skicovat, ale hledal bych cestu někde v adjektivu smutný, které se zhusta přidávalo ke slovu Čechy. Vzpomínám třeba na generačně mladšího Julia Zeyera, jehož Rojko v Domě u tonoucí hvězdy pronáší: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení, je tak něco, jako narodit se s kletbou, těžkou kletbou. Mít v prsou srdce, které se dovede bouřit, a vidět, jak ti ostatní svůj osud tupě nesou, není to k zoufání? Na synu takového lidu, který se odřezancem státi nechce a nemůže, lpí něco jako výrok starého fata. Nedýchá jako jiný člověk, najde pelyňku v každém soustu, jedu v každé krůpěji vody! Má-li však duše jeho sílu titánskou, lásku nesmírnou, může stálým bojem a stálým bouřením se proti tomu fatu duch jeho růsti až do nebes, pýcha může mu dodati křídel a láska mu bude zdrojem nadšení.“ (22.04.2011)