Muž, který stoupl v ceně

Československá absurdní komedie o muži, jemuž na záda v opilosti vytetoval známý malíř svůj obraz. Pan Benda, nešikovný a ušlápnutý pracovník v ničírně poškozených a neplatných bankovek v podání J. Krónera, se domnívá, že díky obrazu na svých zádech přijde k velkému jmění, avšak opak je pravdou. Nastává totiž série absurdních a bizarních situací, neboť grafiku na jeho části těla si přivlastnila galerie a nebohý pan Benda je od té doby označován jako obraz a je s ním jednáno nikoli jako s lidskou bytostí, nýbrž s předmětem. Ke všemu si galerie vyhradila právo svůj obraz hlídat a z toho důvodu jsou s panem Bendou neustále, i v noci, dva střežící mužové (J. Libíček a J. Chvalina), jež ho nenechají ani vteřinu o samotě. Nápad s vnímáním člověka jako věci a potlačení jeho lidské podstaty spojený s mnoho vtipnými situacemi a hláškami byl zajímavý, bavil mne však pouze dočasně. V druhé polovině snímku se totiž úroveň absurdit naprosto vymkla kontrole a vysoce překročila únosnou míru. Dle očekávání byl i závěr jediného filmového díla J. Moravce, jenž při tvorbě tohoto filmu spolupracoval se Z. Podskalským, těžce nepromyšlený a v podstatě neukončený. Navzdory nezvládnuté druhé polovině, kdy jedna šílenost stíhala druhou, a jednotlivé scény se jevily jako stěží uvěřitelné, nesmyslné, či dokonce nemožné, se v této bizarnosti objevila spousta známých hereckých tváří. Zajímavou rolí se prezentoval Z. Řehoř, jenž představoval Bendova právního zástupce u soudu s galerií, jenž na rozdíl od ostatních zcela logicky vnímal svého klienta především jako člověka, avšak jednal s ním jako s věcí, především jeho nařízená hladovka a násilné odstraňování potravy z Bendových úst bylo více než manipulativní. Z neznámých důvodů se svým nemluvným společníkem V. Maurerem také nenechal panu Bendovi žádný osobní soukromý prostor, a tak nakonec spolu s hlídači z galerie sdílel pan Benda manželskou ložnici se čtyřmi neznámými lidmi. Dále se ve výraznějších rolích objevil J. Kemr, coby Bendův nadřízený z ničírny, Bendova manželka J. Tichá a I. Prachař vystřídaný J. Langmilerem v roli neústupného ředitele galerie. Z celkového pohledu nemohu udělit této experimentální ztřeštěnosti ani průměrné hodnocení, neboť autorova bláznivá fantazie neschopná vytvořit alespoň ucházející a smysluplný závěr překročila všechny snesitelné meze a v porovnání s pozdějším známým francouzským filmem na podobné téma Tetovaný neobstojí. (26.06.2018)

Víc než příběh človíčka, který si skočí na skleničku a vrátí se po třech dnech jako umělecké dílo, mě nadchla ničírna bankovek, kde jsou zaměstnanci hodnoceni podle toho, kolik toho zničí ("Vy jste dnes málo zničil." "Já vím, já budu ničit přesčas."), a čas od času se někdo zblázní ("Ne, já nejsem poctivý. Já si to doma slepím.") (05.05.2012)

Moravcův a Podskalského snímek skličuje již tím, jak se vyslovuje a to neopakovatelně dotváří děsivou atmosféru bezmoci, která je – v perspektivě snímku – jakoby vtisknutá do života každého člověka. Skvělý vtipný tragikomický sujet důvtipně přeložený do (dosud obecně srozumitelného) alegorického jazyka šedesátých let, terciálně vychyluje pokroucené nářečí absurdního, místy až surreálného humoru: každé slovo je potenciálně svým vlastním opakem, jak to nejdokonaleji znázorňují blázni věrohodně si hrající na psychiatra v léčebně duševně chorých. Nelze se vyslovit, lze se jen obávat. Ze spojení dvou nesourodých režisérských vidění vzešlo nebezpečné enfant terrible, které mateřské i otcovské rysy perzifluje každým gestem: prostý humor konzervovaný šíleným světem chutná jako trapnost neprávem uštědřených kopanců a černohumorné „nesmysly“ – jako vyvržené z útrob Bretonových – se vystavují jako vzorky zežloutlého katalogu nadrealistických hříček. Tíseň. PS: Může být větší naplnění hrůzostrašného zdivadelnění moderní kultury, než člověk, který se stane obrazem? (26.12.2017)

V ďalšom z menšiny Československých undergroundových snímkov by bolo treba ponaprávať a vycentrovať zopár detailov, ale každá takáto snaha sa cení. Nadčasová absurdita, ktorej mnohí nebudú rozumieť nikdy a takisto mnohí sa ňou budú baviť aj o tisíc rokov. Odporúčam druhej skupine, ktorá verí, že keď sused zaháji poctivú hladovku, ľahšie vzlietne... (09.01.2011)

„Záda si nesmím mýt, bude mi je udržovat restaurátor.“ Ve filmu je to podobenství na tehdejší dobu a její řekněme praktiky cítit velmi dobře, stejně tak pro (poučeného?) diváka není těžké pojmenovávat si jednotlivé jevy, které v sobě snímek ukrývá. Ale na druhou stranu s tím nestojí a nepadá fakt, zda si film užijete. Na takhle absurdní, mrazivou ovšem zároveň i velmi vtipnou hříčku člověk nenarazí každý den. Já se u jejího sledování smál hodně a často, těch zapamatování hodných situací a hlášek je v ní obsaženo nemálo. Namátkou třeba obrácení rolí hostitele a hosta, želva, co nenechává svého páníčka umýt obě nohy najednou, armáda psychiatrů, soud a „vykonávání“ rozsudku, pasáž z vězení a mnoho dalších momentů (včetně konce), které mě dost pobavily (ta hořkost se dá celkem dobře vytěsnit, pokud se na ni vyloženě nesoustředíte). Pár míst je trochu slabších, každopádně silné 4* s radostí dám. „Já ti ustelu…“ - „Kluky dej na studie a vyber jim hodné nevěsty, možná, že by jedna stačila. A jděte rychle, už mi jede vlak!“ (09.02.2017)