Přítelkyně z domu smutku

Ztrhující čtyřdílný televizní film byl krátkým nahlédnutím do prostředí ženské věznice v dobách bývalého režimu, kde člověk ztrácel svou důstojnost, čest, rodinu, přátele. Nádherná hudba Jiřího Svobody jen podtrhuje toho významné, porevoluční dílo a spolu se Zdivočelou zemí a s Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka je to nelepší, co bylo po roce 1989 natočeno. (04.11.2018)

4/4 Vynikající. Skvělé téma, výborné zpracování. Obdivuhodné herecké koncerty. Skvostné setkání hereček několika generací. Geislerová (půvabná, křehká a zároveň velmi silná a agresivní) a Kuklová zastupují ty nejmladší, za střední generaci je tu Chýlková s Blanarovičovou a z nejstarších Bohdalová, které opravdu stačí jen několik málo obrazů, aby vykreslila ve své roli celý život tak plasticky, jak jen je to možné. Lze litovat pouze jediného, totiž, že se jedná o minisérii. (01.04.2019)

Ivana to tady zvládla vážně perfektně. Já když jsem se na to díval, tak jsem byl v té komurce kam ji zavřeli s ní. Bylo to i zábavné hlavně díky Růžičkové , no a Bohdalové mi bylo i líto. Taková chudinka, HLOUPUČKÁ, MILUČKÁ, ale k sežrání. No a Růžičková rovná se v tomto seriálu:komunistická svině a udavačka.Pani Růžičkovou ale jinak miluji a bez ní si správnou českou komedii ani nedovedu představit. (04.03.2006)

pro me nezapomenutelny film. pri vzpomince si uplne predstavim sede kousave deky a beznadej, pretvarku. prekvapive kazdy dil mel neco do sebe a postavy ho perfektne ozvlastnovaly. kazda vezenkyne mela svuj osud, a rozherat ho na tak malym prostoru neni zrovna jednoduchy. kdyby se i dneska tocily takovy serialy :( (06.11.2005)

Čtyřdílný seriál, který spoléhá převážně na tíhu daných okolností, což by samo o sobě stačilo. Tento základ je však doplněn o výborné herecké výkony. Jde hlavně o Ivanu Chýlkovou, Jiřinu Bohdalovou a Helenu Růžičkovou, které zde předvedly zcela jiné polohy, než v jakých je známe. Mladičké představitelky vezenkyň kterým je dnes kolem padesátky a jsou etablované na hereckém nebi, se tu také snaží, ale jejich postavy nejdou tak do hloubky. Spíše se stručně nastíní jejich povahy a chování, aby mohly být přibližně po půl hodinách prostřídány a tím nám ukázat další postavy, na které se ve vězení dá setkat. Jedna věc, která mi vrtala hlavou (kdyby se příběh neodehrával na ploše 5x5 metrů, tak bych se o to nezajímal) - kdy, kde, jak a z čeho hrdinky pijí. Ok, odpověď by byla pravděpodobně ze splachování tureckého záchodu, ale pokud ano, tak myslím, že tahle skutečnost by tam být mohla, protože ve stavu, v jakém se cely nacházely, muselo mít spousta vězenkyň jistě bakteriální záněty apod. Druhá věc je, že paní Kantorková (Sílová) víceméně příběh vymyslela tak, že hlavní postava Marty je vlastně její autobiografie. S přihlédnutím k tomu, že paní spisovatelka byla do roku 1968 ve straně a vystoupila až kvůli okupaci, tak je její filmové ztvárnění neskutečně jak z knih pana Foglara, naprosto bez poskvrnky a pomáhající lidem až do svého úplného vyčerpání. Ok, to bylo pár slov z mých dojmů, ale s Přítelkyní/němi z domu smutku jsem byl jinak velmi spokojen a trávil jsem u ní/nich rád 4 hodiny života. Jen závěr mohl být více doslovný a ukázat, jak Marta vlastně dopadla. (06.11.2019)