Hamlet

Když se Kenneth Branagh pustí do Shakespeara, tak očekávejte téměř jistý úspěch. Řekl bych, že se svým temperamentem a hereckým nadáním je pro tento styl přímo stvořený. Hamlet je bezesporu jeho nejlepší kousek ze Shakespearovy tvorby. Obdivuhodné je hlavně to, že se ujal i režisérské taktovky a odvedl výbornou práci. Herecká plejáda tu jen dotváří celkový obraz. Mistrovské dílo a drama jak se patří. 95% (03.01.2011)

Emoce, Síla, Tragédie. Hamletův příběh mě vždy přitahoval. Několikrát jsem se do tohoto kolosu během posledních let neúspěšně pustil - toto byl třetí nebo snad čtvrtý pokus, ale teprve teď jsem měl tu pravou náladu. Nejdřív jsem si chtěl Hamleta přečíst kvůli maturitě, ale elektronicky mě tragédii nudilo číst, tak jsem si pustil skvělou audio dramatizaci (Jan Šťastný, Jiří Štěpnička), ale tak nějak jsem pořád tápal ve tmě, co si o dánském princi myslet, koneckonců to bylo určeno pro divadlo, jako hra, tak jsem tedy zaostřil na filmové adaptace a nejvíc se mi od pohledu vždy líbila právě ta Branaghova, ač se svou stylizací dost odlišuje od klasického pojetí Hamleta, coby středověkého příběhu. Hlavním problémem mé neschopnosti sledovat tento film však byl jazyk, klasická angličtina je lehce zvládnutelná, jenže ta "shakespearovština" bez titulků je zkrátka velmi komplexní, o něčem jiném, ještě navíc když film má čtyři hodiny. Branaghův Hamlet je vše, co ve filmařině hledám, dokonale fungující příběh, dialogy a monology postav podřízené (obdobně jako u Dostojevského) afektovaným projevům, přehnaným projevům, emocionálním, které ukazují postavy takové, jaké jsou, ne takové, jak chtějí být viděny, což jsem zjistil po přečtení Bratří Karamazových, mě nesmírně láká, nebýt další chladná flegmatická tupá loutka, co dělá "Hmm". Emoce, emoce, emoce, živí duši, vizuální orgie i bez vizuálních efektů, tragičnost, kterou nádherně podkresluje hudba, oh, no zkrátka nádhera. A sám Branagh si Hamleta střihl tak perfektně a skvostně, tak magnetizujícím dojmem, že jsem si skoro říkal, jestli nepřekoná svého Jindřicha V. Na pomoc Keneth přizval plejádu známých hereckých veteránů, ale ze všech mi v mysli utkvěla nejvíc Kate Winslet v roli Ofélie. Celé mi to připomnělo Občana Kanea a 2001, filmy, které jdou svou genialitou až za hranice mého chápaní a schopnosti je docenit tak, jak zasluhují. U Hamleta je rozdíl v tom, že se dá krásně číst, ale je odvyprávěn tak úchvatným vizuálem, že mě omráčil. (13.10.2012)

Miluju Shakespearovu tvorbu, převážně jeho tragédie a Hamlet je jedna z mých nejoblíbenějších a co se K. Branaghovi povedlo, to je skutečné veledílo, takhle mistrně převést Hamleta na stříbrné plátno to se jen tak nevidí, emoce byly ždímány až na samý okraj... neskutečně naplňující, dokonalé po všech směrech. Být, nebo nebýt? Tak se musím ptát! Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu, nebo se vrhnout proti moři útrap a rázem všechno skončit? Zemřít, spát! Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce, ukončí všechna trapná trápení lidského těla. Jaké větší přání by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt. Ve spánku snad i snít. Tady to vázne. Jaké sny zjevují se po smrti, když vyvlékli jsme se z tělesných pout? Při tomhle couvnem. Tahle okolnost nám prodlužuje dlouhé přežívání. Protože kdo by strpěl krutost světa, svévoli tyranů a posměch blbců, zhrzenou lásku, nedobytné právo, nadutost úřadů, zavilost malých, s níž ničí všechno, co je přerůstá, kdo by to snášel, kdyby stačilo jen jednou bodnout a mít rázem pokoj? Kdo by dál nesl těžký náklad žití, necítit strach z čehosi po smrti, z neznámých krajů, odkud nikdy nikdo se dosud nevrátil, strach, který nám svazuje ruce a nutí nás žít, jak nechcem, místo vznést se do neznáma? Tak myšlení z nás dělá zbabělce. Vždyť plnokrevné odhodlání dlouhým rozumováním chřadne, ztrácí dech, a co mohlo být útočné a rázné, se najednou jen pomotá a zmate, až z toho není nic. Tiše, jde sem půvabná Ofelie. – Vílo, vzpomeň v modlitbách na mé hříchy. (15.06.2015)

Konečně můžu plně docenit tu geniální scénu z Černé zmije (doporučuji, mimochodem) a je pravda, že na ní něco je. Vlastně toho na ní je docela dost. Čtyřhodinová verze Hamleta, do které jsem se mimochodem pustil naprosto dobrovolně a svéprávně, je místy totiž opravdu strašně, ale opravdu strašně dlouhá. Jenže... celou dobu se na ní nádherně kouká. To, že Kenneth Brannagh Shakespeara umí naprosto mistrovsky, je známá věc a právě tenhle film je toho nejzářnějším příkladem. Britské herecké velkohvězdy ve velkých i malých rolích (kromě famózního Brannagha namátkou třeba neméně famózní Derek Jacobi nebo Kate Winslet, ale i další, celou dobu vskutku velkolepě hovořící), úchvatná výprava a hlavně naprosto dokonalá kamera. Ta dvouhodinová verze prostě nemůže být dobrá, nemůže. Těch čtyř hodin rozhodně nelituju (fakt vás to neuspí), ten film je skutečně dokonalý a zejména finále s lustrem (je tam lustr!) stojí za to. Zabere vám to sice dýl času, než čtení, ale vlastně je to mnohem záživnější, protože... no, prostě proto, spousta Shakespearů je lepší na plátně (nebo na divadle), obzvlášť, když ho řídí ten nejpovolanější. Za dlouhou verzi 95%. Vidět, či nevidět? To je, oč tu běží, leč odpověď je jasná... (09.06.2017)

Neskutečně nabušené dvě hodiny (viděl jsem zkrácenou režisérskou verzi), sice mě zpočátku Branagh do role kralevice dánského moc neseděl, ale postupem času sem si přivykl jeho vyššímu věku, začlenění děje do devatenáctého století se mi dosti líbilo. O hereckém ansámblu a režii snad netřebas mluvit, to spíš bych vypíchnul skvostnou kameru. (14.12.2012)