poster

Smrt v Benátkách

  • francouzský

    Mort à Venise

  • Itálie

    Morte a Venezia

  • slovenský

    Smrť v Benátkach

  • anglický

    Death in Venice

Drama

Itálie / Francie, 1971, 130 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Shadwell
    *****

    Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed.(27.10.2008)

  • Marthos
    *****

    Zemřít pro lásku nikdy nepoznanou... Právě jsem poznal, co je to skutečně pocitový film. Melancholie, vášeň, touha, koketerie a mor. Jak těžké je někdy žít.(1.9.2011)

  • swamp
    *****

    Brilantní hudba podtrhující vyprávění Luchina Viscontiho, které nás dostane do Benátek a pojednává o platonické lásce skladatele Gustava k polskému mladíkovi Tadziovi, symbolu mladické čistoty.(21.11.2006)

  • Tayen
    ****

    Kdybych měla film hodnotit okamžitě po jeho shlédnutí, dala bych dvě hvězdy, ale Viscontimu chvíli trvá, než se svým snímkem dostane pod kůži. Děj tady skoro chybí, dialogy téměř nic neznamenají (snad až na vzpomínky na rozhovory o kráse), hlavní jsou obrazy krásných a vznešených Benátek a jejich nádhera kontrastující s tím co má přijít, protože mor se nevyhýbá ani hloupým, ani vzdělaným a zamilovaným. Hlavní je láska stárnoucího skladatele, ke krásnému chlapci a touha po jeho kráse, která má zůstat nenaplněna, protože zde neexistuje žádná podoba naplnění. Ovšem chápu lidi, kteří dají hvězdiček mnohem méně, tenhle film je opravdu velmi úzce zaměřený.(2.8.2008)

  • Psema
    ***

    Vizuálně nádhera, ale jinak nuda. Pro dnešního diváka spíš utrpení. Nebo jenom pro mě? :)(20.11.2006)

  • - Úryvek z Mahlerovy čtvrté symfonie, kterou ve filmu hraje Alfred (Mark Burns) na klavír, zahrál ve skutečnosti sám Gustav Mahler. Jde o transkripci staré gramofonové desky obsahující nahrávky hudby Mahlera, Richarda Strausse a dalších skladatelů v jejich vlastním provedení. (Stegman)

  • - Tento film je adaptací stejnojmenné novely Thomase Manna. (Lynette)

  • - Předobrazem titulní postavy, kterou ve filmu ztvárnil britský herec Dirk Bogarde, byl skladatel Gustav Mahler, jehož hudba podbarvuje klíčové pasáže. (Lynette)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace