Příběh lásky a cti

Ocenuji Vavrovu tvorbu mj. za to, ze se venoval nasi historii. V tomto filmu se sice nejedna o zadne " velke dejiny ", ale o vztah mezi Nerudou a Karolinou Svetlou. Myslim, ze se jedna o dost zajimavou sondu do soukromi techto umelcu. I kdyz zde neni takova vyprava jako u jinych Vavrovych snimku, herecke vykony take nejsou nijak vyrazne ( Bartoska mi v roli Nerudy vubec nesedel ), tak si film drzi slusny standart od zacatku do konce. (28.02.2011)

"Přestaňte už s tou láskou. Láska je sobecká, žárlivá.  Chce toho druhého je pro sebe. Přátelství je mnohem ušlechtilejší. Láska být často i povinností ale přátelství to je volnost…" Vávrův film o platonickém vztahu Jana Nerudy a Karoliny Světlé, má určitě čím zaujmout. Hlavně jde o oba hlavní představitelé (Božidaru Turzonovovou a Jiřího Bartošku), kteří ty dvě "podobizny z čítanky" ztvárnily naprosto věrohodně. Ale zajímavý je třeba i vzhled do tehdejší šosácké společnosti plné klevet a pomluv. A výborná je jako vždy i hudba mistra Lišky. (10.12.2022)

Zakázaná láska v 19. století! Samo téma ve mně probouzí téměř nekritické zaujetí filmem. Zde bylo umocněno ještě volbou představitelky hlavní role. Jako Karolina mi vysloveně sedla. (Úsměv vyvolávající scéna ve filmu byla, když Neruda lákal Světlou na útěk do Vídně a ona na to reagovala: A já bych ti musela vařit? Prát a uklízet?:-) Jediné, co mi kazilo dojem z filmu, byly "výkladové vsuvky". Na začátku je sice řečeno, že tento příběh není z učebnice literatury, ale právě díky (podle mě) zbytečným vstupům vědoucího vypravěče z 20. století, získává film takový nepříjemný, dodatečně vzdělávací ráz. (20.09.2009)

Podle mě jde o právě ten druh velké historické romantiky, o který se tak trapně pokouší některé hollywoodské taškařice s potápějícím se titánským kolosem v čele. Vávru se nebojím označit za českého Spielberga, co se týče schopnosti vytvořit životný obraz jiné doby. Na ulici to žije, scény jsou komponovány reálně, jako by zaznamenávaly denní realitu. Asi nejlepší role Jiřího Bartošky. (05.10.2005)

Tu a tam bylo velmi užitečné nechat Vávru se věnovat velkému tématu z našich kulturních dějin. Pečlivostí sobě vlastní nechal rozvinout mnoho profesí, skvělou výpravu, kostýmy, dal příležitost zralým hereckým výkonům. A jako marionetář vzkřísil jeden z nejdůležitějších mýtů české literatury 2. poloviny 19. století. Samozřejmě povaha skutečnosti, že se celá ta láska mezi Světlou a Nerudou dochovala jen ve fragmentech a opisech, dala příležitost vzniknout celé řadě interpretací a ohýbání, v každé době vznikl nový názor a spor o to, co se mezi těmi velkými literáty vlastně stalo, kdy přesně a jak to ovlivnilo jejich tvorbu (a život). A Vávra se nebojí ničeho, smysluplně využívá i tu marginální skutečnost, že poslední dopis Světlé už Neruda nikdy nečetl a zároveň, že Světlá uchovala sobě na památku popel z dopisů, které obětovala manželství s Mužákem. (08.11.2020)