Louis de Funès

Životní příběh Louise de Funèse nepřestává překvapovat a dodnes fascinuje tím, že i v padesáti letech je možné stát se mezinárodní filmovou hvězdou. Jeho práce sice jen zřídka doznala uznání kritiků, ale živelná komika a mimořádné úspěchy filmů po celé Evropě zajistily Funèsovi významné místo v dějinách francouzské kinematografie dvacátého století. Jeho cesta k úspěchu a slávě byla spletitá a hlavně poměrně dlouho trvala. Narodil se v Courbevoie, pařížském předměstí, na počátku první světové války. Jeho otec, původem Španěl, Carlos Luis de Funès de Galarza (1871-1934), pocházel ze Sevilly, ale v roce 1908 se usadil v Paříži, kde se neúspěšně snažil prosadit jako advokát, později obchodoval s drahými kameny. Matka, Leonor Soto y Reguera (1878-1957), pocházela ze zchudlé španělské šlechtické rodiny.

Školní léta strávil Louis de Funès postupně na několika vzdělávacích ústavech, krátká epizoda na filmové a fotografické škole ETPC (École technique de photographie et cinématographie) byla spíše dílem náhody než předzvěstí jeho pozdější umělecké dráhy. Následně vystřídal několik zaměstnání, opět to ale byly spíše nahodilé epizody s neslavným koncem, v kontextu celé Funèsovy kariéry lze za neslavnou epizodu považovat i první manželství s Germaine Carroyer (*1915), které nicméně trvalo šest let (1936-1942) a narodil se z něj syn Daniel (*1937).

Trvalejší zázemí a první aplaus nepočetného publika čekaly na Funèse nakonec v oboru, kterému se věnoval od dětství, což byla hra na klavír. Jeho klavírní hra nebyla sice velkým uměním, jako samouk a zdatný jazzový improvizátor však od konce 30. let hrál s úspěchem v několika barech, kabaretech a tančírnách, nejčastěji se objevoval v baru Horizont. Na své hraní dvanáct hodin denně s nepříliš vysokým výdělkem později vzpomínal jako na tvrdou životní školu. Tady se také setkal se svou druhou manželkou, Jeanne-Augustine Barthelémy de Maupassant (*1914), která pocházela ze zámožné šlechtické rodiny a mezi jejími příbuznými byl mimo jiné slavný spisovatel Guy de Maupassant. Vzali se v roce 1943 a strávili spolu šťastných čtyřicet let, z manželství se narodili synové Patrick (*1944) a Olivier (*1949), zvláště mladší Olivier je známější, protože později hrál v několika otcových filmech.

Klavírní hru doprovázel Louis de Funès grimasami a dalšími projevy, které lze označit za první stopy jeho herectví, a zjištění, že to má u diváků úspěch, jej pravděpodobně motivovalo ke vstupu do slavné herecké školy René Simona. Docházel sem jeden rok (1941-1942), ale pak se vrátil k práci klavíristy v barech. V Simonově škole se ale seznámil s později slavným Danielem Gélinem, který pak v roce 1944 Funèsovi zajistil první divadelní roličku a o rok později mu přihrál i první vystoupení ve filmu. Historický okamžik Funèsova prvního setkání s filmem se odehrál v podobě minimální úlohy muže v livreji, který otvírá dveře auta hlavním hrdinům ve filmu BARBIZONOVO POKUŠENÍ (La tentation de Barbizon, 1945). Podobně „důležité“ úkoly na něj čekaly i v dalších více než sedmdesáti filmech, které stihnul natočit jen do roku 1955. Sám Funès své filmové herectví té doby shrnul s nadhledem v pozdějším vyjádření, že v desítkách filmů byly podružné scény s dveřmi, které musel někdo otevřít a to byl jeho úkol.

Po druhé světové válce se již Louis de Funès věnoval herectví na stálý úvazek a v malých rolích účinkoval v několika divadlech, například v Comédie des Champes Elysées nebo Bouffes du Nord, několikrát ročně točil i filmy, ale herectví se stále nezdálo být zdrojem pro uživení čtyřčlenné rodiny. Do této doby spadají i kuriózní setkání s již slavnými osobnostmi, které Funèsovi nemohly přijít na jméno, což se po letech obrátilo zcela v opačné pozice. První výraznější divadelní roli odehrál ve slavné frašce Brouk v hlavě v Théâtre de Montparnasse v roce 1952, trvalý příjem i první zmínky v recenzích mu pak zajistilo proslulé představení Roberta Dhéryho Ach, ty krásné bakchantky, které se hrálo v letech 1953-1955 na scéně Théâtre Daunou.

Mezitím se ze zcela epizodních rolí začal dostávat i na významnější pozice ve filmu, první hlavní role jej potkala v nenáročné, ale úspěšné komedii JAKO CHLUP V POLÉVCE (Comme un cheveu sur la soupe, 1957). Skutečným průlomem v jeho herecké kariéře byla slavná divadelní hra Oskar, v níž dostal titulní roli. Původně s ní absolvoval zájezdové turné po Francii a severoafrických kolonicíh (Alžírsko, Maroko), v lednu 1961 byla pak hra s nevídaným úspěchem uvedena na jevišti Théâtre de la Porte-Saint-Martin. V této komedii Funès zúročil všechny své dosavadní zkušenosti a jeho herecký projev s živelnou gestikulací nadchl nejen diváky, ale i kritiky, a představení se dočkalo 600 repríz.

Jestliže v divadle byl prvním Funèsovým triumfem Oskar, různé zdroje pak již tak jednoznačné nejsou v tom, co znamenalo zásadní průlom v jeho filmové kariéře. Sám de Funès uváděl jako zásadní u nás méně známý film POUIC-POUIC (1963), který podle jeho vlastních slov odstartoval jeho hvězdnou slávu. Neoddiskutovatelným, ve své době ovšem překvapivým triumfem byl pak ČETNÍK ZE SAINT-TROPEZ (Le gendarme de Saint-Tropez, 1964), který byl s osmi milióny diváků v kinech v tomto roce nejúspěšnějším francouzským filmem. Co se týče komerční úspěšnosti, úplně největším trhákem byla komedie VELKÝ FLÁM (La grande vadrouille, 1966), kterou natočil se slavným Bourvilem, jehož komiku obdivoval a stali se z nich i přátelé. VELKÝ FLÁM jako první film s odvážnou humornou nadsázkou reagoval na neslavné období německé okupace Francie za druhé světové války a se sedmnácti milióny diváků držel dlouhá léta nepřekonaný rekord v návštěvnosti francouzských kin, až po třiceti letech jej porazil oscarový Titanic. S těmito dvěma filmy jsou spojena jména dvou režisérů, kteří patřili k předním Funèsovým spolupracovníkům – Jean Girault a Gérard Oury, později natočil dva úspěšné filmy také s Claude Zidim.

Spolupráce s Bourvilem byla oboustranně prospěšná, naopak problematické se ukázalo spojení s jinými hvězdami francouzského filmu, které se těžko ztotožňovaly s faktem, že bulvární komik se stává přední osobností francouzského filmu. Ukázalo to například natáčení s Jeanem Maraisem tří filmů o nepolapitelném zločinci Fantomasovi v letech 1964-1967 nebo s Jeanem Gabinem a jejich společném filmu TETOVANÝ (Le tatoue, 1968). Že ale spojení s jinou velkou osobností francouzského filmu nemuselo být na škodu, prokázal o deset let později jediný společný titul s Annie Girardot JEDEN HOT A DRUHÝ ČEHÝ (La zizanie, 1978). Logickým vyústěním někdejší popularity divadelního Oskara byl jeho převod filmové plátno (OSCAR, 1967), pro nějž de Funès přizval do role manželky herečku Claude Gensac, který byla pak jeho partnerkou i v dalších filmech.

Zatímco četnická série měla v průběhu sedmdesátých let klesající kvalitativní tendenci, naopak filmy POŠETILOST MOCNÝCH (La folie des grandeurs, 1971) nebo DOBRODRUŽSTVÍ RABÍNA JÁKOBA (Les aventures de Rabbi Jacob, 1973) s výraznými satirickými tóny zaznamenaly i příznivé ohlasy u kritiků. Kromě toho se Louis de Funès s úspěchem vracel i na divadelní jeviště, v roce 1971 na scéně Théâtre du Palais-Royal obnovil Oskara (opět s velkým úspěchem), jeho posledním vystoupením na jevišti byla hra Valčík toreadorů v divadle Comédie des Champs-Elysées (1973). Další umělecké aktivity – což se týkalo i filmu – musel Louis de Funès výrazně omezit po prodělání dvou infarktů. Delší přestávky mezi dalšími filmy trávil především na zámku Clermont (sídlo dříve patřilo rodině jeho manželky), který zakoupil v roce 1967 za více než 800.000 franků, což mu umožnily první velké úspěchy ve filmu.

Svůj dávný sen zahrát si Molièrova Lakomce realizoval Louis de Funès stejnojmenným filmem LAKOMEC (L'avare, 1980), u něhož se podílel i na režii. Tento film, stejně jako další s Funèsovým autorským podílem (ZELŇAČKA – La soupe aux choux, 1981), však byly uměleckým zklamáním, provázel je i relativně malý zájem v kinech. Zcela poslední Funèsův film ČETNÍK A ČETNICE (Le gendarme et les gendarmettes, 1982) byl již jen odleskem jeho slávy i umění.

Louis de Funès zemřel v Nantes 27. ledna 1983 ve věku 68 let. Kromě několika filmových cen vázaných na jednotlivé tituly obdržel v roce 1980 Cézara za celoživotní dílo, mezitím byl dekorován i nejvyšším státním vyznamenáním, řádem Čestné legie (1973).

Pavel "argenson" Vlach