Judi Dench

„Nemám ráda čtení scénářů. Mám raději, když mi někdo prostě vysvětlí o čem ten příběh je.“

V Británii se již zrodilo velké množství legendárních interpretů především Shakespearových dramat. Patří mezi ně Laurence Olivier, Geoffrey Palmer, Kennteh Branagh, Ian McKellen nebo Anthony Hopkins, vedle nichž se nejčastěji objevují Maggie Smith, Emma Thompson nebo právě Judi Dench.

V roce 1988 do šlechtického stavu povýšená Judi Denech rozhodně nikdy nepatřila mezi křehké krásky, je známá výhradně z rolí důstojných žen s pevnou vůlí. Její hrdinky jsou kromě toho silnými autoritami, jež se často ocitají v opozici vůči svým podřízeným. Po jejích sedmi vystoupeních v roli M, tajemného šéfa, který řídí jednání nejlepších britských tajných agentů s Jamesem Bondem v čele, se stala tato drobná, nicméně důležitá postava celé série bondovek snad ještě výraznější, než když ji od šedesátých let ztvárňoval Bernard Lee (1908 - 1981), v epizodě z roku roce 1983 Edward Fox a v osmdesátých letech Robert Brown (1921 - 2003).

Narodila se 9. prosince 1934 jako Judith Olivia Dench v rodině dr. Reginalda Arthura Denche a jeho ženy Eleanore (někdy se uvádí jméno Olave) Dench. Oba její rodiče byli nadšení amatérští herci a také její dva bratři Peter Dench a Jeffery Dench hráli v místních představeních. Judi byla vychovávána v duchu quakerského náboženství, tedy protestantském směru, který byl založen v 17. století a od počátku provokoval především prosazováním rovnocenného „přátelství“ (neuznáváním titulů či hodností lidí, stejně jako například bratrským a sesterským oslovováním apod.).

Rodiče ji vzali na první představení v jejích pouhých čtyřech letech a Judi se údajně tolik smála, že se rodiče obávali o její zdraví a opustili sál ještě před koncem. O rok později si Judi v jedné divadelní hře drobnou roli sama zahrála. Mezitím čilá a rázná Judi malovala po zdech svého pokoje nebo oblékala jejich kočky do šatů pro panenky. Ve třinácti letech začala chodit na soukromou quakerskou školu The Mount v Yorku a později prohlásila, že ji na ní tenkrát přitahovaly především školní uniformy. Vystupovala ve školních představeních, která měla už tehdy co dočinění se Shakespearem a v roce 1957 se objevila ve své první profesionální hře, když divadlo v Yorku inscenovalo mysteriózní kousek, v němž Judi ztvárnila Pannu Marii.

Její starší bratr Jeffery studoval na The Central Shool of Speech and Drama v Londýně a jeho nadšení bylo dalším prvkem, který Judi napomohl v rozhodnutí se pro hereckou kariéru. Původně totiž netoužila po herectví, snila o tom, že se stane designérkou. Několik měsíců dokonce divadelní design studovala, nakonec se však přihlásila na The Central School a byla přijata. Zamilovala si život v Londýně a ráda byla i ve společnosti svých nových spolužáků, mezi něž patřila třeba známá pozdější politická aktivistka, herečka Vanessa Redgrave. Chodila na tolik představení, kolik jen bylo možné stihnout, ale sama ještě nevěřila ve své herecké schopnosti. Její umělecký potenciál rozpoznali mnohem dříve její učitelé, a to navzdory tomu, že tehdejší slečna Dench, měla údajně velice slabý hlas, který se vůbec nepodobal jejímu pozdějšímu výraznému hlasovému projevu. Rozvinout Judiin hlas prý vzalo celý rok práce...

Bezprostředně po úspěšném absolvování Central School byla angažována do OldVic Company a v roce 1957 vystoupila v liverpoolské produkci Hamleta jako Ofélie. Recenze však byly spíše buřičské a na turné ve Spojených státech už v roli Ofélie nevystupovala. Judi Dench tyto reakce přestála, sbírala zkušenosti a turné si víceméně užila. Po návratu domů začala slavit úspěchy v rolích, které udivovaly rozsahem i obtížností. Zanedlouho získala status distingované klasické herečky. Hrála ve Snu noci svatojánské, Kupci benátském, Mnoho povyku pro nic, Jindřichu V., Romeovi a Julii, ale také v dílech Ibsena, Čechova, Shawa, Wildea a dalších. V šedesátých letech spolupracovala s Oxford Playhouse a s Nottingham Playhouse absolvovala dvě turné v Africe, aby předvedli Shakespeara i na místech, kde ho doposud nikdy neviděli. V letech 1969 a 1970 hrála v Japonsku a Austrálii, nicméně tentokrát již jako členka slavné Royal Shakespeare Company.

„Byli jsme prostě šťastní, když jsme mohli být společně v jedné místnosti.“

Psal se rok 1969, Judi Dench se právě nacházela stratfordské hospodě a přátelsky si povídala s kolegou z Royal Shakespeare Company Michaelem Williamsem. Tady započalo jejich přátelství. Když byla Judi s divadelním spolkem na turné v Austrálii, Williams ji tam přiletěl navštívit a jejich známost pokračovala. Ačkoli měla Dench jisté obavy z kombinace kariéry a rodinného života, 5. února 1971 se vzali. Jejich jediná dcera Tara Cressida Frances, známá jako Finty Williams se narodila v září příštího roku. Dench se po porodu stáhla do ústraní, ale její milovaný manžel ji stále povzbuzoval, aby se vrátila k hraní. Podařilo se jim uzpůsobit rozvrh natolik, aby mohla trávit dost času s dcerou a rodinně orientovaná Judi k nim nakonec přistěhovala svoji matku (její otec již zemřel) i Michaelovy rodiče. Žili tak celých dvanáct let. Sedmdesátá léta se pro ně nesla ve znamení rodinného života, divadelní tvorby a příležitostných filmových rolí.

Judi Dench se ve filmu poprvé objevila ve třiceti letech. Bylo to mysteriózní drama Třetí tajemství s Richardem Attenboroughem a Stephenem Boydem a ačkoli bylo její hlavní láskou divadlo, začala vystupovat i v televizních produkcích (Four in the Morning, 1965, Talking to a Stranger, 1966). Ačkoli již byla respektovanou herečkou, známější se stala až v rolích po boku svého manžela, zejména díky populárnímu televiznímu sitcomu A Fine Romance (1981 – 1984). Hráli spolu však již dříve v dramatu Mrtvý favorit (1974). Její další velice populární rolí byla Jean Hardcastle v komediálním seriálu, který se natáčel v letech 1992 – 2005 As Time Goes By, a jenž vycházel z ne zrovna běžné zápletky o milencích z doby války v Korei, kteří se po letech náhodou setkávají a za doprovodu mnoha nedorozumění dávají znovu dohromady. Judiina partnera hrál Geoffrey Palmer.

V roce 1989 si Dench poprvé vyzkoušela druhou stranu kamery, když režírovala Kennetha Branagha a Emmu Thompson v televizním Look Back in Anger a naopak zase ona zahrála Mistress Quickly v Jindřichovi V. režírovaném Kennethem Branaghem. Hned poté se vrhla na divadelní režii her Mnoho povyku pro nic a opět Look Back in Anger  pro Renaissance Theatre Company, následně Macbeth pro Central School a Romeo a Julie pro Regent´s Park Theatre. Kromě toho stihla v osmdesátých letech menší role ve filmech Wetherby s Ianem Holmem a bývalou spolužačkou Vanessou Redgrave, v Charing Cross Road č. 84 s Anthony Hopkinsem a Anne Bancroft nebo v Pokoji s vyhlídkou, kde si zahrála novelistku Eleanor. Na chvíle strávené v Toskánsku mimo natáčení ráda vzpomíná díky přítomnosti dlouholeté přítelkyně Maggie Smith, která ve filmu také hrála, ačkoli na nikoliv na samotné natáčení, protože prý není naladěna na stejnou vlnu jako režisér James Ivory.

„Moje Kleopatra by byla dračice v přechodu, což by se vám asi nezamlouvalo.“
 
Když režisér Royal Shakespeare Company Peter Hall požádal Judi, aby hrála hlavní roli v divadelní a později televizní inscenaci Kleopatry, Judi rázně odmítla. Hall byl však neústupný a nakonec herečku pro spolupráci získal (a kritikové se vztekali ve svých soudech). Je ukázkovým zadostiučiněním, že žena, která kdysi bojovala s vlastním hlasem v devadesátých letech namluvila několik audiokazet, jejichž obsah zahrnuje dramata, novely i poesii. Obdobně jako když ta, která byla kdysi jakýmsi režisérem popotahována za to, že se svým obličejem údajně dělá všechno špatně, začala v devadesátých letech sbírat oscarové nominace. Judi Dench již byla nominována za Mrs. Brown (1997), Čokoládu (2000), Iris (2001), Show začíná (2005) a Oscara získala za Zamilovaného Shakespeara (1998).

Kostýmní role a zejména pak postavy vládkyň Judi Dench velmi svědčí. V Mrs. Brown byla královnou Viktorií, v Zamilovaném Shakespearovi (ačkoli jen pouhých 8 minut) královnou Alžbětou I. a do více či méně starého kostýmu se nasoukala pro role v Pokoji s vyhlídkou,  Čokoládě, Čaji s Mussolinim, Jak důležité je míti Filipa, Pýše a předsudku nebo pro shakespearovské adaptace Hamleta, Jindřicha V. a mnoha dalších. Kostýmní role starších a mnohdy dost nepříjemných dam Dench naštěstí asi miluje, když říká že jí už samotný pevný korzet skvěle pomáhá definovat pohyby dané ženy. Kromě toho se herečka snaží vstřebat maximum informací o postavě, poznat její strachy, nejširší pozadí.

Judi Dench nikdy nespěchala a tak ani není mnoho zvláštního na tom, že svoji pěveckou kariéru zahájila po padesátce: v Londýně interpretovala roli Sally Bowles v muzikálu Cabaret a také hrála v původním muzikálu Cats Grizabellu, nicméně zdravotní obtíže ji zanedlouho donutily muzikál opustit. Obdobně zajímavé by mohlo být, že se na jevišti londýnského Piccadilly Theatre ve svých čtyřiašedesáti letech pustila do komediální role bývalé prostitutky z Neapole Filumeny, kterou si kdysi ve slavném filmu Manželství po italsku (1964) zahrála okouzlující, tehdy třicetiletá Sophia Loren. Ještě před pár lety Dench vystupovala i na Broadwayi, přičemž Amy´s View se hrálo 16 týdnů, Američané Judi zastavovali na ulicích, aplaudovali jí v restauracích a kina, v nichž dávaly jakékoli filmy s jejich „novou“ hvězdou brali přímo útokem.

Kdo by ji dnes neznal. Od roku 1995 je nedílnou součástí novodobých bondovek. Nicméně Judi Dench není žádná Bondgirl, kterou je třeba nahradit s každou další epizodou, je M, stálá součást kultovního tématu stejně jako její asistentka Miss Moneypenny nebo Q. Dench jako distingovaný produkt britských ostrovů tak už 16 let koordinuje agenta ve službách Jejího veličenstva a v roce 2008 si M zahraje už poosmé.

„Lituji jedině toho, že jsem neměla víc dětí.“

Judi Dench je nositelkou čestných doktorátů z univerzit v Birminghamu, Loughboroughu, Warwicku, Yorku, z Open Univerzity a dokonce z Oxfordu, kde věnovali tentýž čestný titul Charlesi Chaplinovi nebo Laurenci Olivierovi. Kromě toho je nositelkou šesti nejvýznamnějších britských divadelních cen Laurence Oliviera.

Stále hraje ve filmu i na divadle, méně však již v televizi. Její energie se zdá být nevyčerpatelná. Když v roce 2001 zemřel na rakovinu plic její manžel Michael William, Judi o něj již několik měsíců předtím pečovala. Přesto stihla natočit – a to téměř současně – tři filmy: Ostrovní zprávy Lasse Hallströma, komedii Jak důležité je míti Filipa a biografický snímek Iris, v němž tvůrci využili předpokládané podobnosti Judi Dench s Kate Winslet, která tu hrála mladou variantu Iris a Dench tutéž ženu ve stáří. V poněkud více nostalgickém tónu se odehrává Poslední sexbomba, původně televizní film, který se však pro svůj úspěch dostal na video. Judiina hrdinka zde dávala po padesáti letech dohromady dívčí jazzovou kapelu, která vystupovala za druhé světové války.

V roce 2005 skončila její spolupráce s Geoffreym Palmerem na romantickém sitcomu As Time Goes By, nicméně hrála místo toho s Maggie Smith, Helen Mirren nebo hostující Kim Cattrall v charitativních představeních Theatre Royal na pomoc obětem tsunami v Asii. Každý rok touto dobou se dvaasedmdesátiletá Angličanka z Yorku těší na vánoční puding, který údajně skvěle připravuje. Ostatně, kromě něj jí o Vánocích nesmí chybět cesmína, jmelí, stromeček a punčocha nad krbem.

ČSFD.cz