Moskva slezam ne verit
Moscow Does Not Believe in Tears
Moskva slzám neverí
Obsahy(1)
Jeden z komerčně nejúspěšnějších sovětských filmů 70-tých let přibližuje osudy tří žen z rozličných koutů země Kataríny, energické Ludmily a nevýbojné Táni. Setkají se spolu v jedné svobodárně, přičemž každá z nich má své problémy a cíle. Melodrama sleduje osudy hrdinek jejich ideály i tvrdá setkání se skutečností a realitou, ale i proměny v živote lidí města a jeho atmosféry. Káťa pracuje v továrně, čeká dítě a touží po inženýrském diplomu. Táňa se vdá za upřímného a nenáročného Nikolaje. Ludmila se zasnoubí s hokejistou Gurinem... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (70)
Oscar 1 : Cizojazyčný film . . . . . . . Zlatý Medvěd - výběr ()
Je to sice zajímavý snímek a na rozdíl od většiny tehdejší sovětské produkce i kvalitní, ale ta rozvleklost mě poněkud unavila. Vpodstatě jde o romantické drama, roztažené do období dvaceti let, jenže romance v ruském provedení, to není jako z Hollywoodu. Velice dobře zahrála Věra Alentěva v hlavní roli, i když se její postava dala vybarvit ještě více, než jak je ve filmu načrtnuta. To, že film dostal Oscara, je spíše jen jakési ocenění netradičnosti tohoto žánru v ruské kinematografii. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Snímek obdržel Oskara a má se jednat o jeden z komerčně nejúspěšnějších sovětských filmů, což je ovšem relativní pojem, protože o komerci se v pravém smyslu slova v sovětském distribučním systému nedalo mluvit, tam vždycky šlo spíš o výchovnou a propagandistickou funkci. Udílení Oskarů vždycky do značné míry podléhalo nejen komerčním, ale i politickým zájmům, takže přidělené ceny jsou obvykle výsledkem nějakých módních vln nebo společenského kalkulu, jako v tomto případě. Právě končila vlna politického oteplování mezi oběma supervelmocemi, která spadá zhruba do funkčního období Jima Cartera, a tak se americká Akademie rozhodla vlnu vzájemných kulturních výměn a zvýšeného zájmu o sovětskou kulturu odměnit soškou za nejlepší zahraniční film. Po pravdě řečeno si myslím, že tahle volba svědčí spíš o nemohoucnosti sovětské kinematografie, protože jestli jde o nejlepší film její produkce, tak pánbůh potěš. Jedná se o typický sovětský cajdák s nesmyslně přetaženou stopáží, nevýraznými postavami a nemoderním pojetím, které svědčí jednak o tom, že sovětská kinematografie byla izolovaná od jejího západního protějšku, kde se tehdy v 70. letech odehrávaly velké věci - např. na poli nezávislého filmu, jednak o tom, že tvůrci opravdu nemuseli vycházet divákovi moc vstříc, protože návštěvnost nebyla měřítkem, které by rozhodovalo o filmové výrobě. Budu tvrdý a napíšu, že kdyby se stopáž zkrátila o hodinu, zapracovalo se ve scénáři na dialozích a herci místy, vlastně docela často, nepřipomínali leklé ryby, šlo by pořád ve světovém měřítku a v příslušném žánru jen o mírně naprůměrný film. Nehledě na to, že z postojů sovětských hrdinek a jejich chování by např. americké a západoevropské feministky ublinkávaly. Kladem sice je, že ideologické postoje, tak typické pro sovětskou tvorbu, jsou v tomhle případě výrazně upozaděné, ale při pozornějším sledování se i ony neomylně dají identifikovat. Celkový dojem: 35 %. ()
Teď jsem jej viděl po letech rusky v letadle a fakt dobrý film, i když "ředitelka" a další postavy jsou... no řekněme krom schematičnosti, tak nějak mimo ruskou socialistickou realitu :) jako ze žurnálu. Ale po dějové stránce, jak píšu, dobré... ()
To je melodrámo. Dva díly plné životních příběhů tří žen od vedle. A ta krásně vlezlá melodie ... Alexandra... Alexandra. Nedivím se, že právě toto dílo z Mosfilmu uspělo i na západě, protože Moskva slzám nevěří je jednoduše příjemný divácký film, herecké výkony nejsou patetické a jen tak mimochodem si projdeme i dvě dekády po začátku tání. ()
Pred pár dňami mi kamoš do telefónu hovorí: "Vieš čo Radko, minule som pozeral, koľko krásnych žien k nám ráno nastupovalo do fabriky. A potom som kukol na tie kancelárske fuchtle s častokrát nasranými tvárami a hovorím si: "Dobre je jak je. A je dobre, že sa to nemiešá. Aspoň sa v ľudskom rode udržuje fyzická krása. Len nech sa to kastovníctvo drží. Oni majú svoje radosti, ktoré vždy nakoniec ústia do frustrácie z materiálneho nedostatku a my máme tie svoje - záhradka, vínečko a posedieť si, ktoré možno majú aj tí druhí, len my k tomu nemáme tú vyššiu hmotnú nadstavbu." A tom vážení, je presne podľa mňa tento film so zaslúžene udeleným Oscarom. Poznámka: Ako vyvažujúcu protiváhu k civilne zobrazenému vzťahovému filmu by som doporučil pustiť si Balabanov Gruz 200. Moskva slzám neverí rieši problémy s veľkou dávkou humoru a napriek prítomnosti typicky ruskej melanchólie a smútku je aj vyznenie príjemne upokojujúce. Až si človek pomyslí, že bežné radosti i lásky sa nelíšili v závislosti na tom, či človek žil v komunistami riadenej krajine alebo na západe. A to si podľa mňa istú korekciu žiada. ()
Od pocitu "ajvaj, co to je za hovadinu!", když jsem na tenhle film náhodou přepnula, do naprostého zaujetí. LIdé vlastně řeší pořád totéž. Nutno říct, že problém hlavní hrdinky ani dnes není něco, co by se nestávalo. Vlastně oba její problémy, jak postoj muže s velkým M k neplánovanému těhotenství, tak to, jak se muži staví radostně k profesně úspěšné a soběstačné ženě. Kromě samotného děje mě zafascinovala jedna věc, ten samovar ve vlaku. Opravdu bych obětovala "pohodlí" současných sedaček ve vlaku za horký čaj. A děsivé připomenutí toho, co jsem u různého sortimentu zažívala jako dítě ve větě - nemohla bych vám to zabalit do dvou papírů, papíru je málo. ()
Ťažký, depresívny film z prostredia modernej, ale špinavej Moskvy, ktorý je však natiahnutý do nekonečna. Musím priznať, že som ho onehdy zhliadol len kvôli tomu, aby som zistil, za čo dostal tento film Oscara ... ()
Další moje nostalgická sovětská vzpomínka, ke které jsem měla potřebu se po letech vrátit. ()
Zaujímalo ma za čo mohol dostať ruský film v 79-roku oscara. Film je dosť rozťahaný a skrátiť ho aspoň o 30 minút by mu len prospelo. Kvalitných ruských filmov je požehnane a preto mi toto pripomína taký politický kalkul. Nikto ma nepresvedčí, že oscar pre tento film nebolo politické rozhodnutie. Tento film aj keď svoje kvality má, totiž nieje nič mimoriadne a oscarové už vôbec nie. Taký ruský klenot ako napr. Osud človeka zadupe toto priemerné dielko hlboko do zeme. 60%. ()
Moc příjemně vyprávěný příběh pevného přátelství od studia až po vyzrálý věk, kdy i ta poslední nalezne toho "osudového". :-) ()
Film v dlouhém časovém rozmezí mapuje osudy tří povahově odlišných žen – Ludmily, Antoniny a Kateřiny –, přičemž poslední z nich je věnováno nejvíce prostoru. Největší kvality filmu tkví právě v umné profilaci postav – a to i těch vedlejších – a zároveň v jejich zasazení do všedního příběhu, který je ve své uvěřitelnosti velmi působivý – někdy komický, jindy až nepříjemně mrazivý. Velmi mě zaujal skvělý herecký výkon do hlavní role typově dobře obsazené Věry Alentové, přičemž herecké výkony jsou ve filmu Moskva slzám nevěří celkově na vysoké úrovni. ()
Taký normálny film zo života o normálnych, ničím špeciálnym sa nevymykajúcich ženách a normálnych starostiach života. Dej sa tiahne síce cez 20 rokov, avšak nie je plný žiadnych dejových zvratov, proste sa občas niekto zosobáši, rozíde, porodí dieťa atď. Veľa vecí sa rieši pri stole, čo je akýmsi poznávacím znamením filmov odohrávajúcich sa v časoch, ktoré sa už snáď nevrátia. Môžete sa pri ňom dobre najesť, opiť do nemoty, alebo spoznať vlastného, údajne mŕtveho otca. Prečo dostal film Oscara už dnes neriešme, v roku 1979 by sme to asi chápali lepšie. Je však obdivuhodné, že Meňšov natočil divácky veľmi vďačný film, trvajúci dve a pol hodiny a vystačil si s takým "málom", ako je obyčajný život. Neviem, či kvôli záverečnej Kataríninej poznámke mám dať päť hviezd, alebo kvôli záverečnej piesni, ktorá prešla dabingom (z akejsi wtf nostalgie), alebo či ostať pri zemi a hodnotiť nie podľa emócií, ale iba sucho podľa mnou stanovených kritérií skutočne kvalitného filmu, za ktorý Moskvu nepovažujem. ()
Celkom som na tento film zabudla! A zabudla som ho aj ohodnotiť, takže to robím až teraz, s odstupom času. Pamätám si ho dobre. V študentských časoch to bol pre nás určite najlepší z povinných ruských filmov, ktorý sme v rámci totalitných "Mesiacov ČSSP" so spolužiakmi videli. ()
Príbeh filmu začína v roku 1958 a trvá necelých dvadsať rokov. Počas tej doby sa prakticky nič nezmenilo a nezmenilo sa to ani o ďalších desať rokov, keď som to zažil osobne. Je to smutný, melancholický až depresívny film. Vzdialene mi pripomenul Lásky jedné plavovlásky. V tom nevľúdnom prostredí sa hrdinovia hrajú na nejaké ideály a deklamujú obvyklé frázy. Netuším, čím film zaujal amerických akademikov, ale verím, že pozretie si desiatich náhodne zvolených sovietskych filmov z toho obdobia by mi na túto otázku poskytlo uspokojivú odpoveď. Tuším však, že vysoké hodnotenie tomuto filmu môžu v súčasnosti dávať iba bývalí funkcionári Zväzu československo-sovietskeho priateľstva. ()
Moskva neverí slzám a ja neverím, že toto získalo Oscara. Neviem za čo. Je to taká studenovojnová romanca až telenovela s dobrým obrazom. Našťastie tam neukázali Brežňeva s obočím sťaby chlpatá deka, takže sa to dalo. Ale na Oscara, to teda nie. ()
Na moje zoznámenie sa s ruskou/sovjetskou kinematografiou som si vybral túto klasickú Oscarom ovenčenú romantickú drámu. A musím povedať, že toto zoznámenie bolo vcelku vydarené. Na moje úprimné potešenie sa film vyhol takmer akejkoľvek komunistickej propagande (správanie sa niektorých postáv, resp. niektoré ich prejavy boli síce možno až príliš "politicky korektné", ale s priahliadnutím na ročník filmu to bolo ešte v medziach únosnosti), dokonca sú tu aj jemné náznaky kritiky systému - v jednej vete sa napr. kritizuje/zosmiešňuje plánované hospodárstvo. I keď toto má s kvalitou samotného filmu pramálo spoločného, pre mňa to predstavuje jedno z najväčších pozitív. Tie ostatné sú najmä príbeh ako taký, až prekvapujúco pestrá paleta charakterov, ktoré sú aj relatívne dobre prekreslené a dobré herecké výkony hlavných predstaviteľov - konkrétne nad všetkými vyniká Alexej Batalov jednak herecky a jednak má najsympatickejšiu postavu, vďaka ktorej má druhá časť lepšie "grády" ako prvá, melancholickejšia a vďaka ktorej sa moje hodnotenie, ktoré kolísalo medzi 3 a 4*, prehuplo do vyššej triedy. U mňa takých 7-8/10. ()
Síce ide o tému typickú pre dnešné americké komédie - ako nájsť toho pravého muža/ženu, ale v ruskom prevedení to má úplne iné vyznenie. Herci sympatickí, dialógy dobre nabrúsené... Je tu humor i romantika, aké boli vo filmoch Marie Poledňákovej (AKO DOSTAŤ OTECKA DO POLEPŠOVNE)... ()
Předepsaný kolektivismus v lidech fixoval ty horší z lidských vlastností. Toto je film o způsobu, jakým to prováděl. Realistická sonda do uměle vytvořeného prostředí, v němž má člověk domov námořníka, a proto mu chybí kořeny, z nichž by v opoře mohl čerpat naplnění svého života, pomocnou ruku ve formě idey, myšlenky, směřování, či výchovu a radu, která umožňuje dospět (což je jev generace od generaci vzácnější). Život jedince se bez kolektivního rosolu, přiřazenému k jedinci na běžícím pásu a bez objednávky, stává vpodstatě nesmyslný, což bylo i záměrem režimu, který takto se svými šachovými figurkami pracoval. Depersonifikovaný jedinec z vaziva umělého systému utíká prostřednictvím jednoduchých nabídek, jež jsou nejblíž po ruce - stejně jako v kapitalistickém systému jsou těmi nejviditelnějšími z nich materiální statky, které na sebe berou masku řešení či cíle, jichž se jinak v takovém životě nedostává, a kterých je možno celkem jednoduše dosáhnout (vydělat si tolik a tolik na nové šaty, telefon atd.) Po stejných jednoduchých "řešeních" stejně i nyní sahají sociálně slabé skupiny, jejichž jednoduché psychiky využívají na zcela druhém konci spektra naopak sociálně až sociopaticky nejzdatnější jedinci, aby jimi levně a jednoduše posílili svůj vlastní sociální statut (bohatí proto bohatnou a chudí chudnou). Ze stejného důvodu silné lákavosti iluze řešení, jež se nabízela, a potřeby dosažení alespoň nějakého cíle, jež černý trh střelhbitě suploval, stavěli číšníci za komunismu v Československu chaty z nakradených cihel, a z téhož důvodu servírky a kadeřnice napříč sovětským blokem pokukovaly po drahém oblečení a bohatých ženiších, jejichž prestiž se určovala značkou automobilu a v lepším případě inženýrským (inžynýrským, jak za socialismu říkali ti vzděláním méně políbení ;) ) či jiným vysokoškolským nebo jinak společensky úchvatným titulem. Majetkové vztahy tu nabývají specifické formy i sociální funkce, která se pro společnost stává směrodatnou. Kolem této vybudované osy se nakonec stáčí všechno, lidé přicházejí o svá náboženství, o své tradice, o myšlenky, a jsou čím dál tím více nuceni sociálním vortextem k začlenění do tance kolem tyče, kterým je monetární pilíř, a v němž maska a lež získává novou úlohu. Nucené soužití s lidmi, jež prošli takovým brainwashingem, je psychicky, mentálně i jinak velmi náročné. Stejně náročné je sledování snah i příběhů hlavních postav filmu - není to skutečně nic příjemného. Ženy jsou tu primárně naivní a ziskuchtivé zároveň, muži jsou ve srovnání s nimi přehnaně přátelští a jednoduší. Takovou společností ženská "emancipace" postupuje jak nůž máslem. Z chlapů se stávají ovlivnitelné bačkory v rukách ženských loutek (jako v prvním dějství), nebo nabubřelí seladoni posedlí iluzí vlastní výjimečnosti (jako v dějství třetím). Film opět velmi realisticky dokumentuje, jak a proč k tomu došlo, a jakou roli v tomto dlouhotrvajícím procesu sehrála změna důležitosti majetkových vztahů ve společnosti. Tématem dialogů jsou výhradně konzumní prostředky i statky, kterými se stávají i zmiňované vysokoškolské tituly a pracovní funkce, intimní vztahy včetně sexu samotného, a dokonce i narozené a nenarozené děti. V takovém světě nic kromě konzumních statků a konzumních vztahů neexistuje a nevzniká. Sonda je tak reálná, že se při sledování filmu často vybaví nehezké vzpomínky na sousedy z ulice a školy, nenapravitelný kolorit komunismu, který nás bohužel stále plně neopouští a je předáván dále společností i "výchovou" v rodinách, a to tak silně, že soudobí lidé často věří tomu, že takové vztahy i uspořádání jsou lidským společnostem vlastní odjakživa. Stopáž filmu je poněkud přehnaná vzhledem k tomu, co v jednotlivých fázích sděluje. Hlavní dějové linky jsou víceméně banální (ne tak emoce či prázdnota hlavních hrdinů), avšak právě jejich banalita ospravedlňuje i časový rozsah, jehož mírná nabubřelost jakoby potvrzuje hluboký význam banálních příběhů pro lidský život. Herecké výkony jsou vynikající. Američany mohl film dle mého soudu zaujmout pro jakousi až hrabalovskou či kunderovskou všednost a civilnost "obyčejného lidského života", která čiší i z některých formanovských filmů, a která je za oceánem značně populární, ač ji můžeme vnímat svým způsobem jako pokračování oblomovské tradice Rusku vlastní. Snímek není z těch, na které by se člověk díval s radostí a dobrým pocitem, ale za důležitost spíše dokumentaristického rázu a skvělé výkony i s odstupem času uděluji 4 hvězdy. Jen jedno mi uniká: proč bývá film zařazován mezi romantické filmy. () (méně) (více)