Buko

Tvorbu Alice Nellis docela sleduji, ale krom Pustiny její filmy považuji sic za zajímavé, ale řadím je k průměru.  Přesto mám ty její příběhy prostých lidiček rád. Jsou ze života a hrdinové jejích filmů prožívají stejné osudy jako my. Vesnické komedie získaly od dob Troškových Sluncí a sena tak trochu pejorativní nádech. Zápletka je tam většinou jen o tom jak tam žijí buranští samorostové (často ještě mají nějaké nářečí). Ti si tam řeší své velké problémy typu čí pes mi zakousl slepici, kdo komu leze za manželkou, jak dopadne sranda mač v místní kopané, nebo jestli SDH má koupit novou rezervu pro červený rezavý trambus v garáži a kdo to zaplatí.  Do toho na ves na chalupu přijede většinou někdo z dalekého velkoměsta jemuž jsou tyto problémy k smíchu a místním je zase k smíchu on se svým notebookem, elektrokolem a cyklistickým funkčním prádelkem. Tento laciný koncept je hojně oblíben a hojně užíván a tak se česká vesnická komedie plácá v hnoji a leckdy také tak zavání. Jsem už tedy dost na tento druh satiry opatrný. Na stranu druhou vím, že Alice Nellis jde postavám víc na dřeň a nejde jí o prvoplánovitost.  Film se hned od začátku skvěle rozjede a první co vás hned napadne, že by jste tam také chtěli být. Exteriéry jsou nádherné, k tomu léto a super herecké obsazení. Paní Cónovou neznám, ale hrála super. Pan Kubačák měl neskutečně pohodovou roli a pozitivní energie z něj a těch jeho triček doslova prýštila. Kdo byl ale doslova boží byla Martha Issová. Tady zase prokázala, že hrát umí skvěle. :-). Ke konci filmu ve mne hrklo, ale pak jsem naopak musel ocenit tu určitou rafinovanost scénáře Alice Nellis. Tohle byl prostě takový Zaříkavač koní po česku. Film o zraněných lidských duších i duších našich zvířecích přátel. Zvířata mají duši a kdo kdy nějaké někdy měl, moc dobře ví co tím myslím. Je to i film o určitém návratu zpět k podstatě našeho žití a toho co je důležité. Jakoby si někteří citlivější režiséři to k stáru stále více uvědomovali a promítají to do svých filmů ať už jde Zdeňka Svěráka nebo Vorlovy Cesty z měst do lesa...  Tahle uhoněná doba konzumu, kdy okolní svět člověka neustále nutí doslova ubavit se k smrti což ho paradoxně vyčerpává k tomu přímo vybízí. Pak stačí často jen někde bez signálu a wifiny sedět hoďku v trávě na hrázi rybníka, koukat na vodu a cítit to vnitřní samo dobíjení tím klidem v náruči matky přírody. Svět z koňského sedla je opravdu krásný. V jednom momentu mi film i dojal. Vzpomněl jsem si na devadesátky a mé návštěvy přítele Freda ve vojenském prostoru v  Květušíně na Šumavě. Tam jsem se učil na koně nasedat :-), jezdit na něm, ba dokonce s ním podél tyček couvat do osmičky ! :-) Eh...  byly to nádherné časy do nichž mne tento milý a hřejivý film  v jeden moment přenesl. Když začalo ve filmu noční překvapení, malé holčičky sedící při promítání v první řadě začaly spontánně tleskat! :-). Je nějaký lepší důkaz toho, že film funguje? Já netleskal, ale v duchu jsem to vau si řekl také. Buko je krásný film a doporučuji jej vidět.  A tobě kamaráde Frede tam nahoru do nebe posílám srdečnou vzpomínku !  Dávám za  5 podkov! * * * * * (12.01.2023)

„Tobě to vadí?“ - „Tak…já tu s tím celý dny neležím.“ - „Ty tady s tím celý dny sedíš.“ Jenže to ještě Jarmila netušila, že 1 z těch „vypelichaných potvor“ zakrátko sama uvítá…Nejsem právník, takže přenechám komentář 2 různých závětí na jiných. Ponechám bokem také karikaturu dcery v podání Petry Špalkové. Jinak ale šlo sice o ničím zázračný, ale jinak docela povedený „feel-good movie“ (s nějakými těmi mráčky) o hojení emočních ran, překonávání strachu a nabývání důvěry. Je poměrně jasně nalajnovaný a pevně se drží předvídatelného vývoje, to mi ale ve výsledku vlastně příliš nevadilo. Herecky vyčnívá hlavní postava Cónové, stejně jako autistka Issové (ta mi navíc nepřišla nijak nepatřičná, spíš právě naopak). Vidím to na lepší 3*. „Tobě nevadí bejt doma takhle sama? I v noci?“ - „Ne. Já jsem radši, když nemusím poslouchat ostatní lidi. Když vím, co se v celém domě děje. Protože vím, že když tam jsem sama, tak se tam kromě toho, co dělám já, neděje nic. Takže nemusím být stále ve střehu. Nemusím se snažit být normální.“ (04.03.2023)

Buko rozhodně nepatří do skupiny tradičně hloupých českých komedií, které se na nás každoročně valí ze všech stran. Pár komediálních scén v něm najdete, ale všechno je podáno tak milým a neagresivním způsobem, že se v jeho průběhu nebudete cítit otráveni a v daných situacích se budete spokojeně usmívat. A to i v případě hlasově řízeného asistenta Kate, který jako jediný působí v celém filmu trochu nepatřičně. Z posledního snímku Alice Nellis totiž sálá neskutečně pozitivní energie. Co na tom, že obsahově nejde o nic „nového" nebo „převratného". To všechno jde stranou, když vznikne naprosto funkční projekt, který vás „zahřeje" a dokáže, že nevznikl jen tak pro nic za nic. A přesně takový pocit jsem po skončení projekce z Buka měl. (02.10.2022)

Taky Alice Nellis si dávala několik let pauzu, před kterou točila filmy, které se těm jejím autorským nemohou vyrovnat. Změnila prostředí (do teď točila spíše "městské" filmy) a zaměřila svou pozornost na stárnoucí ženu, která nechce ještě odložit život. Jistě, spoustu věcí jsme viděli i jinde, ale snímek je to nesentimentální a v mnoha ohledech překvapivý. Jak ve vyprávění, tak v kontextu režisérčiny tvorby. 90%. (20.10.2022)

Nalézání nového životního směru po nějakém zásadním milníku není ani v našich končinách něčím úplně neznámým. Doktorka v důchodu přišla o manžela, který si pro ni posmrtně připravil překvapení: koupil jí stárnoucího cirkusového koně. Lišák podšitý, ač se obrovitých lichokopytníků vždycky bála. Má v ní totiž probudit zájem o (jeho vysněnou) vesnickou chalupu namísto návratu do města, postavit se několika letitým obavám a prosadit si svoje potřeby. To, co divák rozpozná hned a tvoří jakýsi děj, se odehraje v první polovině snímku, četně prokládané pokusy o navázání kontaktu se zvířetem, obyčejným pasením koně na louce či jeho sledováním. Odehrají se v ní „nástrahy“ po manželově smrti či naléhání dcery vesnické stavení prodat. A vesměs se vše vyřeší. Následně ovšem přijde ještě druhá polovina, ve které jdou „konflikty“ stranou a kdy se postupně všechny postavy na koni projedou. Má to být část, kdy přibude úsměv na rtech, kdy Alice Nellis sází na přirozenost a volnost, kdy se máme vnitřně dojímat. Má to být část o přijetí reality, o prosazení si vlastních názorů, o překonávání strachů. Jenže je to hrozně dlouhé. I na hledání klidu a na správné odbočení na životní křižovatce by měl dohlížet někdo (dramaturg) povolaný. Fakt dlouhé. A záběry na romantizující venkov mohly být mnohem poutavější. (11.02.2023)