Nylonový mesiac

jedno z vrcholných diel slovenskej (filmovej) novej vlny, podľa jednej z najlepších noviel slovenskej modernej (po druhej svetovej vojne) prózy... tá kamera je podmanivá, mizanscény nabité a navrstvené po okraj únosnosti a dialógy (napriek tomu, že dnešnému slovákovi môžu znieť trochu smiešne skrz svoju archaickosť a štylizovanosť) sú diamanty. (20.10.2020)

Měsíc v úplňku jako symbol kruhu, neustálého opakování, neustálých začátků a konců, koloběh života, stále stejný a přesto neopakovatelný. Na začátku příběhu je smrt, konec pro jednoho, ale začátek pro jiné, zní to cynicky, ale taková je realita života. Tímto koncem se začíná příběh nadějí jednoho stárnoucího muže, který naděje už ztratil, že bude povýšen, ale není mu dáno tuto naději naplnit. Tímto koncem začíná příběh lásky jednoho mladého muže, jenž byl přesvědčen, že mu láska není souzena, ale ani jeho naděje nedochází naplnění. V příběhu jednoho sehrály vážnou roli okolnosti vnější, jeho věk, situace v podniku. Příběh druhého je starý jak lidstvo samo, pro mnoho lidí je láska totéž co naprostá oddanost, v okamžiku, kdy se zamilují, osobují si právo na milovanou osobu a odmítají přijmout fakt, že tato osoba je stále samostatnou svobodnou jednotkou. A tím vše končí. Tam, kde ale končí naděje otce, přichází naděje pro syna. Tam, kde končí příběh jedné lásky, začíná naděje pro lásku další. Film nabízí pěkné, téměř dokumentární záběry staré Bratislavy, zajímavou kameru a především zajímavý hudební doprovod, kdy současný, kypící život je podbarven soudobou beatovou hudbou (mimochodem vynikající), a život postupně ustupující do ústraní nádhernou hudbou klasickou. (17.11.2014)

„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ (29.03.2015)

V tomto pomalu plynoucím poetickém snímku se prolínají osudy několika Bratislavanů. Student Jožko se učení a návštěvám školy příliš něvěnuje a místo toho rozjíždí s kamarády bigbeatovou kapelu, jeho otec slaví životní jubileum a rád by se posunul v pracovní kariéře.Nejvíce prostoru dostává dvojice milenců. Andrej, dosud znuděný rutinními vztahy, touží ulovit nezávislou a nepoddajnou Vandu, děvče s krásnýma, uhrančivýma očima, jejichž pohled ještě podtrhují tehdy módní výrazné oční linky. Hlavní role v tomto filmu ovšem náleží slovenskému hlavnímu městu poloviny 60. let, ze kterého na nás dýchá neopakovatelná atmosférá tehdejších ulic, pracovišť, domácností a hospod. Potěšilo mě třeba letmé setkání s mladým Lasicou a Satinským. A Beatmeni válí! (16.11.2014)

Naposledy (a prvý krát) ma pán Inžinier oslovili na promócii. Neviem, či predkamerová realita má v tomto smere základy v skutočnom oslovovaní titulmi a akejsi dnes už ťažko hľadateľnej úcte k inteligencii v 60. rokoch, ale toto ten najväčší problém filmu určite nebude. Ten sa nachádza vo vedení hercov. Oni totiž musia všetky preslovy viesť v tom istom móde a je pritom jedno, či niekto navrhuje, kde sa pôjde na kávu, alebo sa sťažuje na to, že ho dotyčný nemiluje. Všetko sú to len preriekavané vyjadrenia. Postavy musia plniť aj režisérovu víziu akejsi melanchólie a lyrickosti (tým by mali slúžiť iba obrazy), takže pri reakciách, ktoré by mali byť emocionálne silnejšie, pôsobia nezúčastnene. K vyššiemu hodnoteniu sa prikláňam hlavne kvôli atmosfére starej Bratislavy a našich zimných stredísk, krásnej menej známej herečke v hlavnej úlohe a chémii medzi ňou a úspešným architektom. Grečner má určite lepšie filmy a tri hviezdy pri nich sú podstatne silnejšie. Hirošimu ako pozadie z Každý týždeň sedem dní tu vystriedali správy z bojov v Indii a Vietname a nepôsobí to príliš koherentne s dejom. (24.10.2014)