Merry Christmas, Mr. Lawrence
戦場のメリークリスマス
Veselé Vianoce, pán Lawrence
Režie:
Nagisa ÓšimaHudba:
Rjúiči SakamotoHrají:
David Bowie, Tom Conti, Rjúiči Sakamoto, Jack Thompson, Takeši Kitano, Takaši Naitó, Hiroši Mikami, Hideo Murota, Júja Učida, Daisuke Iidžima, Kan Mikami (více)Obsahy(1)
Děj se odehrává v Japonském zajateckém táboře na ostrově Jáva v roce 1942. V lágru je jediný zajatec, který mluví Japonsky a to plukovník Lawrence. Ten je donucen sadistickým seržantem Harou zúčastnit se mučení a vynuceného harakiri jednoho z dozorců. Po intervenci u velitele tábora je poprava odložena. Ostatní japonští důstojníci se začínají na zajatcích mstít, protože se obávají ovlivňování velitele tábora plukovníkem Lawrencem. Napětí se ještě zvýší, když se v táboře objeví nový, záhadný zajatec Celliers, který je Angličan a odmítá se podřídit japonskému drilu. Brutalita dozorců se neustále stupňuje, protože ve válce u lidí vystupují do popředí zejména skryté zvířecí pudy a jejich civilizovanost mizí. Proč ale "Veselé Vánoce pane Lawrenci"? (Vapet Production)
(více)Videa (1)
Recenze (58)
Může fascinace někým, s kým nesdílíme jazyk ani hodnoty, skončit i jinak než rozčarováním? Těžko hledat dusnější jeviště pro rozehrání dramatu na toto téma, než je válečný lágr někde v subtropech. Neprůhlednou ironii majora Cellierse (David Bowie) chápou Japonci jako podvracečství, které zasluhuje smrt, tedy v lidštějším případě. Velitel tábora Yonoi (Ryuichi Sakamoto) je jediný, kdo to vidí jinak a drží nad ním ochrannou ruku. Dopustil se však fatální chyby v překladu - sebedestruktivní rysy Australanovy povahy si vyložil jako samurajské ctnosti a do své představy se jaksi zahleděl... Neujasněná očekávání a dezinterpretace vedou hrdiny příběhu k těžko pochopitelným činům a krutým koncům. Jediný smířlivý účastník tragédie, doktor a tlumočník Lawrence, nemá šanci být ničím jiným, než nárazníkem obou stran. Bowie tu dokazuje svůj talent, ze stylizované postavy Cellierse udělal člověka sžíraného pocitem viny. Na některé scény, třeba na tu, kdy si zapálí fiktivní poslední cigaretu a vede útěšný rozhovor s fiktivním zdvořilým žalářníkem, se asi nedá zapomenut. Sakamotova ústřední melodie (http://www.youtube.com/watch?v=ClAbJ0kunSc) člověku i po letech evokuje tenhle divný a surový film. Ona divnost nespočívá jen v jeho divadelním náboji, ale hlavně v perspektivě, ze které ukazuje málokdy nahlížená zákoutí mužské psychiky a sexuality. Nepříjemný, ale velmi silný zážitek. ()
Na mně moc artovní (snad) záležitost vtisknutá do prostoru bambusových plotů zajateckého tábora pro spojenecké vojáky na Jávě po pádu Singapuru. Bylo tam pár silných momentů, ale celé mi to těžko drželo dohromady - nebo jsem na to zkrátka koukal ve chvíli, kdy se mi moc nechtělo myslet. Navíc Bowieho nemám rád ani jako hudebníka, ani jako člověka (už jen po vizuální stránce), takže mi tento jedinec - navíc v hlavní roli zcela nesedl. Jsou i lepší filmy o střetu kultur. ()
Mimoriadne pôsobivý príbeh z japonského, zajateckého tábora, nachádzajúceho sa na indonézskom ostrove Jáva v roku 1942, kde sa síce vôbec nebude stavať žiadny, povedzme, významne strategický most, no i napriek tomuto smutnému faktu, vskutku, časť britskej armády, nemôže zrovna povedať, že by sa výraznejším spôsobom začala nudiť, keďže nie je naprosto žiadnej núdze o hranie akýchsi「psychologických hier」, a to konkrétne s (ne)jednoznačným víťazom, kde minimálne rebelujúci protagonista v podobe majora Jacka "Strafera" Celliersa, je toho i jasným dôkazom, že potenciálny divák bude úplne nadštandardne spokojný s jeho hereckým predstaviteľom, à la DAVIDOM BOWIEOM, ktorý by sa podľa mňa kľudne uživil i takým,『hereckým chlebíčkom』, zrejme nie iba v tom speváckom prostredí, kde sa medzitým už stihol poriadne zabetónovať, pričom práve v tomto prípade, mu zvyčajne zručne sekundovali - nielen titulná postava podplukovníka Johna Lawrencea, ale najmä i japonská časť obsadenia v nadväznosti na sentimentálneho kapitána Yonoia, ktorého s absolútnym prehľadom stvárnil Rjúiči Sakamoto, ktorý sa zároveň postaral i o výbornú hudobnú zložku tohto filmu, čo je po spojení dohromady - fascinujúcim zážitkom, ktorý ešte čoraz viac podtrhovala i samotná účasť začínajúceho Takešiho Kitana, ktorý sa svojim nekompromisným seržantom Harom, snáď navždy zapísal do pamätí divákov. • A na všetkých zväčša dohliadal kontroverzný režisér Nagisa Óšima, a tak k tomu nie je viac čo dodať, maximálne vari len to, že Veselé Vianoce, pán Lawrence, je naozaj vynikajúcou snímkou, ktorú mimochodom všetkým vnímavým ľuďom vrelo odporúčam. ()
Nagisa Óšima se vždy více zaměřoval na významy a myšlenky, které svými filmy vyjadřoval, než na řemeslnou stránku filmařiny. Proto také "Veselé Vánoce, pane Lawrenci" mohou obzvláště v dnešní době působit v lecčems nesoustředěně, rozvlekle a dokonce i místy nahodile. Což ale neznamená, že by nedokázaly na konci diváka rozložit a zpražit. Óšima natočil válečný film, který se místo okázalých projevů války, jako jsou bitevní scény či přesuny vojsk, zaměřuje na samotnou podstatu lidských konfliktů, ale také na takřka nemožnost jejich řešení a uzavření. Prostor zajateckého tábora během války v Pacifiku mu umožňuje rozvádět několik paralelních a vzájemně se prostupujících témat dalece přesahujících konkrétní místo a čas. Ústřední postavou filmu je tlumočník Lawrence (Tom Conti), který má zprostředkovávat kontakt mezi znepřátelenými stranami a skrze nějž se rozvíjí téma porozumění ve smyslu pochopení, ale také zprostředkování dialogu. Jeho práci fatálně sabotují systémy diktující řád, pravidla a hodnoty národů i jejich jednotlivců. Právě řád se skrze kontext války, jejíž esencí je destruktivní chaos, vyjevuje jako zcela absurdní. Jako protipól těmto vlivům, které vyprávění zhmotňuje do postav dozorců i zajatých důstojníků, stojí figura anarchistického vykupitele Cellierse (David Bowie). Ačkoli může vsazení jeho flashbacku do jinak lineárního vyprávění působit nemotorně a těžkotonážně, pro Óšimovu síť myšlenek je zcela zásadní. Jednak ukazuje, že obě aktuální propagandou a celoživotní indoktrinací vyhecované strany mají více společného, že si jsou ochotny připustit. V základu totiž staví na systematizované a institucionalizované krutosti, která jednotlivce zbavuje jejich osobitosti a formuje z nich uniformizované jednotky nerozporující diktovaný řád a status quo. Ale současně zpřítomňuje, že praví hrdinové nejsou toliko bez bázně a poskvrny, nýbrž bojují se stíny a ranami svých minulých provinění. Opravdový hrdina pak není jen někdo, kdo uvítal vykoupení války z tíživých okov minulosti a vztahů, které zanechal po sobě doma, ale naopak člověk, který se vzepře systému a navzdory jeho pravidlům projeví lidskost, respektive kus svého nitra. Óšima napříč filmem vyzdvihuje takové drobné zázraky humanismu v nehumánním systému. Ať už jsou to vzpurné činy majora Cellierse, snahy porozumění a poznání Lawrence, touha po doteku i svobodě na straně kapitána Jonoie nebo prostě jen poťouchlé, ale při tom laskavé vánoční gesto seržanta Hary. Všichni ale byli obětí mužů, kteří si myslí, že mají pravdu, a současně se sami provinili tím, že si někdy mysleli, že sami mají pravdu. Óšima v průběhu celého vyprávění pozvolna a z různých stran odhaluje skličující tragičnost jednotlivců lapených v v nelítostném systému, ať už jím je válka či hierarchizovaná společnost. O to silnější vyznění pak dostává poslední věta filmu, která vše výše popsané shrnuje do prostého, a při tom tak emocionálně zdrcujícího gesta porozumění, sounáležitosti a doteku lidskosti přemosťujícího všechny diktáty národů, hodností, hierarchií i stran vítězů či poražených. () (méně) (více)
Tři hvězdy za Bowieho a vynikající námět. Jinak jde o dost divně, záběr od záběru, natočený film – Ošima se držel „roviny M*A*S*H“ – přičemž smysl pro humor není nahrazen ani autenticitou snímání, ani čímkoliv jiným. Furyo nechce být věrným portrétem zajateckého tábora, ale není ve svém celku ani halucinací a i z rituálu má jen okamžiky. Scény jako „zajatci vycházejí z polní nemocnice“ anebo „zajatci v podvečer zpívají hymnus“ jsou doplňovány zjevnými nešikovnostmi dramaturgie, jako když v epilogu Lawrence přijde za Harou do cely smrti, přátelsky zavzpomínají na „stará dobrá léta“ (a „vánoce“) v táboře, kamera záběr seshora a Lawrence opět odchází – úplně bez invence, plní pouze funkci „co se vlastně stalo s postavami“… Navíc – oproti Bowiemu se mi projev Toma Contiho jako Lawrence fakt nelíbil – takové papučové anglo-americké nic; Alan Alda hadr. Film tím způsobem „záběr od záběru“ hodně trpí – a nudí… Proč to Ošima točil? Vypadá to jako by si někde v notýsku odškrtával povinné scény. Stín nudy leží pak i na lepších stránkách filmu – na synťákové hudbě z osmdesátek (ta to posunuje z žánru historického filmu směrem k postmoderně), na některých Bowieho extempore (kytkojed) a retrospektivách, ale především na fantastických scénách s filtry. Sám jsem to shlédnul zejména kvůli v Strach a chvění citované poslední táborové scéně a ta opravdu stojí za to! – kdyby si Ošima uvědomil, že tohle není pepř na pečínce, ale pečínka sama, mohlo to vypadat jinak. ()
Reklama