Přízrak svobody

U Buñuela mám vždycky jeden a ten samý problém a já se ho prostě nedokážu zbavit. Od každého jeho filmu očekávám něco bůhvíjak sofistikovaného, pak jsem ve finále zklamaný, že jsem to vlastně nedostal a myslím si, že jsem to nepochopil a až pak mi dojde, že šlo jen o ty symbolistické a dost absurdní scény. Měl jsem to u Nenápadného půvabu buržoazie, mám to i u Přízraku svobody. A nechci tím říct, že by to sofistikované nebylo - celkem je, ale útržkovitě. Nebo mi něco uniká a najdu to v tom při dalším zhlédnutí, i tohohle pocitu se zbavit u jeho filmů nemůžu. Každopádně ačkoli mi v tom chyběla nějaká celistvost (překvapivě u děje mi to je fuk, protože tady je celkem rychle jasné, že půjde jen o sled scének, ale spíš myšlenkově mi tam chybí) a Buñuel zde vlastně jede zhruba to samé, i tak se mi to líbilo. Některé scény jsou velmi chytře a absurdně-komediálně vystavené, jiné jsou jen absurdně vtipné, u jiných zase jen chápu poselství, ale bůhvíjak mě nebaví a pak jsou tam i takové, které jsem moc nepobíral (ale těch je minimum). Je to taková "všehochuť", kritizující především byrokracii, církev a další mocnosti + i na tu smetánku se dostane. Většinou trefně, ale ne vždy. Jenže i tak si mě to nedokázalo bůhvíjak získat a něco mi v tom prostě chybí. Své kouzlo to určitě má, ale Nenápadný půvab buržoazie mě přece jen zaujal o něco víc. Slabé 4* (19.07.2021)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)

čistá a surová forma plná surrealismu, kterou jsem však nebyl schopen pojmout a užít si to. Většina komentářú vyvyšuje jeho bizardnost, kterou se snaží šokovat. Ta tam rozhodně je, ale mě to přišlo bez pointy a podobný situační humor je do dokonalosti vybroušený u Monty Pythonů. Forma je stejná, ale toto jako celek mi přišlo bez smyslu, ale asi o tom to absurdno je. Věřím, že je to klasika, ale já asi moc přemýšlím o něčem, co nejde pochopit. Takže pro mě jen 3 hvězdy a třeba časem k tomu dozraju. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.01.2013)

Nejzvláštnější na věci mi připadá vlastní pocit, že se ve filmu vlastně nic mimořádného neděje. 1) Navíc jsem se chvílemi nudil._____ 2) Snímek odráží moderní dobu. Každý vnímá jen svůj svět a nic jiného si nepřipouští._____ 3) Druhá půlka získala na šmrncu i tempu, k čemuž přispělo i trefné herecké obsazení._____ 4) Ale stejně by mi více vyhovovala anglická ironie._____ 5) Tak nevím - je v nepořádku svět anebo já? (13.08.2019)

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. (26.04.2007)