Přízrak svobody

Přízrak svobody, Buńuelův předposlední film, je úžasný surrealistický špíček, ne-li přímo špek, skvělá hříčka, snové pásmo plné absurdit... Je to nadčasová satira o iluzi jménem svoboda, o tom, co všechno člověkem zmítá, co jej ovládá, co ho přetváří a formuje. Člověk má někdy tendenci prohlašovat o sobě, jak je svobodný, nezávislý, jak jej nic nepoutá a že svět mu leží u nohou - žel tuhle iluzi Buńuel rozdmýchává už pár minut po začátku filmu. Ukazuje naplno a s vtipem, jak je člověk v zajetí vlastních předsudků, iluzí, pověr, konvencí, úchylek... Přízrak svobody je jedinečné představení volně plynoucích asociací, skečů, které svou absurditou často ohromně pobaví, občas z nich člověka zamrazí, ale hlavně ho nutí přemýšlet. Epizody spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, avšak ve skutečnosti svým logickým propojením naznačují, že jsou stejně tak neuchopitelné, jako tomu je u guláše zvaného život... Buńuel znovu šije do konvencemi prošpikované buržoazie, s humorem sobě vlastním shazuje klerikály, vzdává hold surralismu a i na stará kolena dokázal, že to je výjimečný režisér. "Omluvte mne na okamžik. Kde je tady jídelna, prosím? - Poslední dveře vpravo.... - Je obsazeno!" (18.03.2007)

Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí. (04.08.2022)

Co dodat k veškerým tamním komentářům? Plně se shoduji, že se jedná o povedenou absurdní satiru lidské povahy, morálky a společenských zásad. Film je úsměvný, ale zároveň Vás nutí se zamyslet, co jsme vlastně za nepodařený druh. Náplň snímku jde až do neuvěřitelné absurdity, kdy jíst u stolu, kde se vykonává potřeba je neslušné, kdy hledání ztraceného dítěte je důležitější než jeho přítomnost, kdy se skupina mnichů dokáže vrhnout na karban a fotografie přírody a budov jsou odporný hnus. Milena Vukotič tady v noční košily působí jako poměrně sličná dáma, oproti jejím rolím Piny ve Fantozzim :-). Italové vyšperkovali svůj podíl ještě herci jako Monica Vitti či Adolfo Celi. Sám režisér Luis Bunuel si zde zahrál roli mnicha a byla to jeho poslední herecká role. Po stránce režisérské, to byl jeho předposlední film a obdržel za něj roku 1975 cenu Italského národního svazu filmových novinářů, Stříbrnou stuhu. (25.02.2013)

Přelud svobody je po Mléčné dráze a Nenápadném půvabu buržoazie dalším snímkem, kde si Buñuel s Carriérem vyhráli se scénářem a namočili ho v surrealistické vodě. Absurdní příběhy s komedickými prvky jsou mezi sebou propleteny spojnicí, kterou nejčaastějí bývá původně vedlejší postava ve scéně, se kterou však nečekaně Buñuel rozehraje další 'příběh'. Během filmu se proto vystřídá velké množství postav a ani u jediné jsem si nebyl jistý, co si v dalším průběhu může dovolit. Působily na mě tak stejně, jako třeba hrdinové Kitanových filmů. Samotné absurdity jako vyhlášení pátrání po ztracené dceři, která přitom sedí na stanici přímo před komisařem a svými rodiči nebo výborná scénka při záměně jídelny a toalety dokázaly mnohdy i rozesmát. Vrcholem je pak masový vrah, který po odsouzení k trestu smrti naprosto v klidu odejde ze soudní síně, rozdává autogramy a třese si se soudci rukou. Buñuel sice stárl a postupně ohluchoval, ale na jeho filmech to nejde vůbec poznat. Naopak jakoby přidával stále něco nového. (26.04.2007)

Film jsem si vyhledal kvůli tomu, že v soupisu jeho herců figuruje jméno mé oblíbenkyně Moniky Vitti - to jsem si ovšem trochu naběhl, protože její herecký prostor v tomto fimu je omezen na nějakých 6 minut - a pak už se vůbec neukáže! Na vině je svérázný styl filmového vyprávění, který je v tomto filmu použit a který připomíná předávání štafety. Na scénu je vždy uvedena jedna nebo více postav, které odehrají nějakou surrealistickou potměšilost, pak se "předá štafeta" někomu jinému a jede se dál (Buñuel se tohoto principu v celém filmu sice nedrží důsledně a některé postavy se na scénu vracejí, ale ničemu na škodu to není). V tomto ohledu je to dosti svérázný fimový počin, který připomíná nanejvýše zase jen některé další Buñuelovy filmy (za všechny asi nejvíc filmy Nenápadný půvab buržoazie či Mléčná dráha). Ve výsledku je to dosti zábavná podívaná, a to i pro člověka neobeznámeného s jinými Buñuelovými snímky či surrealismem jako takovým. Na filmu se podílela celá řada skvělých herců, a ačkoli měl každý z nich jen malý herecký prostor, společně nechali vzniknout skvělému filmu, který stojí za vidění i po těch letech a který obsahuje celou řadu inspirativních myšlenek. UPDATE 8.3.2020 - Napodruhé po téměř 5 letech mě to opět hodně bavilo, ten film je prostě zcela skvostný a některé scény jsou dokonalé (lidé sedící na záchodových mísách, pátrání po dívce, která se neztratila, ad.). Ten film je podle mě tak dobrý, že funguje, i pokud člověk nezná kontext jeho vzniku či jiné Buñuelovy snímky. Stačí prostě sedět, dívat se a nekomplikovaně si to užívat. (23.08.2015)