Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba... Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972). Sám tvůrce považoval tuto tragikomedii za své nejsurrealističtější dílo a znovu v něm vyhlásil válku pokrytectví, měšťáctví a falešné morálce. Snímek natočil ve Francii v již tradičním tandemu se scenáristou Jean Claude Carriérem a se sobě vlastní nespoutanou fantazií v něm vytvořil obraz světa, který ztratil lidský rozměr, absurdní vizi lidí, kteří pozbyli schopnost dorozumět se mezi sebou a často i porozumět sami sobě. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (66)

Vančura 

všechny recenze uživatele

Film jsem si vyhledal kvůli tomu, že v soupisu jeho herců figuruje jméno mé oblíbenkyně Moniky Vitti - to jsem si ovšem trochu naběhl, protože její herecký prostor v tomto fimu je omezen na nějakých 6 minut - a pak už se vůbec neukáže! Na vině je svérázný styl filmového vyprávění, který je v tomto filmu použit a který připomíná předávání štafety. Na scénu je vždy uvedena jedna nebo více postav, které odehrají nějakou surrealistickou potměšilost, pak se "předá štafeta" někomu jinému a jede se dál (Buñuel se tohoto principu v celém filmu sice nedrží důsledně a některé postavy se na scénu vracejí, ale ničemu na škodu to není). V tomto ohledu je to dosti svérázný fimový počin, který připomíná nanejvýše zase jen některé další Buñuelovy filmy (za všechny asi nejvíc filmy Nenápadný půvab buržoazie či Mléčná dráha). Ve výsledku je to dosti zábavná podívaná, a to i pro člověka neobeznámeného s jinými Buñuelovými snímky či surrealismem jako takovým. Na filmu se podílela celá řada skvělých herců, a ačkoli měl každý z nich jen malý herecký prostor, společně nechali vzniknout skvělému filmu, který stojí za vidění i po těch letech a který obsahuje celou řadu inspirativních myšlenek. UPDATE 8.3.2020 - Napodruhé po téměř 5 letech mě to opět hodně bavilo, ten film je prostě zcela skvostný a některé scény jsou dokonalé (lidé sedící na záchodových mísách, pátrání po dívce, která se neztratila, ad.). Ten film je podle mě tak dobrý, že funguje, i pokud člověk nezná kontext jeho vzniku či jiné Buñuelovy snímky. Stačí prostě sedět, dívat se a nekomplikovaně si to užívat. ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Přelud svobody je asi nejbizarnější film, co jsem kdy viděl. Rozhodně nejpodivnější z tvorby Luise Buñuela. Jestli jsem se někdy domníval, že David Lynch je magor, pak to po zhlédnutí tohoto snímku musím prohlásit i o Buñuelovi. Hrstka příběhů, které jsou naprosto na hlavu a přitom nutí svým drobným propletením diváka k zamyšlení. Přiznám se, že moc moudrý z toho nejsem. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, ale vede u mne asi ten, kdy přijde pár na návštěvu, všichni se svorně posadí ke stolu na záchodovou mísu, stáhnou kalhoty a baví se o exkrementech, zatímco debaty o jídle jim připadají nechutné. Věřte, že každá očeávaná replika bude přesně naopak, než byste očekávali. A užijte si to! ()

Reklama

betelgeuse 

všechny recenze uživatele

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. ()

liborek_ 

všechny recenze uživatele

Přízrak svobody, Buńuelův předposlední film, je úžasný surrealistický špíček, ne-li přímo špek, skvělá hříčka, snové pásmo plné absurdit... Je to nadčasová satira o iluzi jménem svoboda, o tom, co všechno člověkem zmítá, co jej ovládá, co ho přetváří a formuje. Člověk má někdy tendenci prohlašovat o sobě, jak je svobodný, nezávislý, jak jej nic nepoutá a že svět mu leží u nohou - žel tuhle iluzi Buńuel rozdmýchává už pár minut po začátku filmu. Ukazuje naplno a s vtipem, jak je člověk v zajetí vlastních předsudků, iluzí, pověr, konvencí, úchylek... Přízrak svobody je jedinečné představení volně plynoucích asociací, skečů, které svou absurditou často ohromně pobaví, občas z nich člověka zamrazí, ale hlavně ho nutí přemýšlet. Epizody spolu zdánlivě nijak nesouvisejí, avšak ve skutečnosti svým logickým propojením naznačují, že jsou stejně tak neuchopitelné, jako tomu je u guláše zvaného život... Buńuel znovu šije do konvencemi prošpikované buržoazie, s humorem sobě vlastním shazuje klerikály, vzdává hold surralismu a i na stará kolena dokázal, že to je výjimečný režisér. "Omluvte mne na okamžik. Kde je tady jídelna, prosím? - Poslední dveře vpravo.... - Je obsazeno!" ()

Galerie (27)

Reklama

Reklama